Jsem Joe

Josef Kolář | February 2024

existuju tvořím píšu

Dvacátýčtvrtý rižský týden - téměřznovuškolní

3/25/2020


Týden, který je prvním semestrálním pro druhý můj semestr se zvrhne spíše v přehlídku dalších výletů, vzhledem k tomu, že i přes své umístění na začátku února, je poměrně slunný, i když zmrzlý. I škola tak nějak začíná, konečně nová dávka nových předmětů s novými znalostmi (a ne filozovofání o ceně smrti v teorii her).

Týden, který je prvním semestrálním pro druhý můj semestr se zvrhne spíše v přehlídku dalších výletů, vzhledem k tomu, že i přes své umístění na začátku února, je poměrně slunný, i když zmrzlý. I škola tak nějak začíná, konečně nová dávka nových předmětů s novými znalostmi (a ne filozovofání o ceně smrti v teorii her).

Pondělí, konečně se mi dostává rozvrhu anglicky učených předmětů na magisterském stupni a je to spíš bída. Na dvanáct třicet letím na fakultu, abych zjistil, že předmět Wireless Sensors Networks vede onen velmi motivovaný profesor, který z hodiny na hodinu vyžaduje spousty práce - což není zcela kompatibilní s mou představou k letnímu semestru. Ne zcela málo rozladěn dávám menzu, kde mě Hanka přesvědčuje o dobrém nápadu jít na jeden z jejích ekonomických předmětů, Economy of the Baltic States. Místní uspávač hadů sice umí výborně anglicky, ale opravdu se nestotožňuji s tím, že bych se tu měl učit dějepis a to, kolik másla Lotyšsko exportovalo před první světovou válkou do ruského impéria. Večer pak dlouhé přemýšlení nad možnostmi v mém rozvrhu.

Velmi působivé a rozlehlé místo, hřbitov v městské části Imanta.

Úterý, hned ráno nás čeká jedno loučení, tentokrát ne na letišti, ale na hlavním autobusovém nádraží nedaleko centrálního rižského trhu. Liberečanko-brňanka Míša odjíždí a před svým nástupem nám ještě svěřuje nachos, křen a plechovku kukuřice - říkáte si, proč tu zmiňuji takto nedůležitou věc, ale uvidíte. Následně se loučíme dočasně i s Holubem a tramvají české výroby, Škodou 15T (ano, ta, která zažila ten krásný korupční skandál), míříme na výlet - vzdálená Imanta čeká. V tento krásný slunečný den jsme se rozhodli pro výlet do nejspíše nejbohatší rižské čtvrti s parkem, téměř mrakodrapy i s krásným pískovo-borovicovým lesem s rozhlednou. Také si chceme prohlédnout místní fakultu University of Latvia, která na nás působí poněkud... nemoderně (abych někoho neurazil). Zato lesopark prosvícený dopoledním sluníčkem je jiná nádhera, navíc ta vůně - no rozhodně zpomaluji své cestovní tempo, abych si tento kousek přírody užil. Následný vstup do zastavěné části Imanty je poněkud rozporuplný, novostavby střídají rozpadlostavby, uklizené a nové ulice zase dost zaneřáděné ulice - ale Lotyšsko, zvykli jsme si. Náves, dalo-li by se tak označit centrum čtvrti, je opravdu zvláštní. Hlavní komunikaci lemují opravdu velké a architekturou zvláštní bytové domy. V Imantě také nacházíme tu rybu, teda.. vysokou školu TURIBA, tu ryba, tam ryba, chápete. Následně se Satiksme busíkem přesouváme do lesní části Imanty, kde nás čeká rozhledna na tu celou lotyšskou placku. Lotyšsky nadstandardním lesem pokračujeme k rozhledně, na jejímž vrcholu vytahujeme v šíleném větru a zimě nachos, křen a kukuřici a pomocí kartičky do školy konzumujeme vsedě tuto výbornou svačinku. Další návštěvníci hází divné pohledy, ale co, sranda musí být. Výlet zakončujeme neplánovaně návštěvou nejspíš největšího hřbitova, co jsme zde viděli. Nádherný sluníčkový, ale zmrzlý den zakončujeme v Lidečku, kde taky jinde, že.

Míšoloučení aneb bude mi chybět Brno v Rize aneb děkuji Ti za všechno aneb děkujeme za svačinku aneb přijeď zase někdy!

Středa, kolejní pohody, práce, vaření, ESNího setkávání, uvítacího týdne slavení a holubího loučení třeba.

ESN si pogratulovalo k úspěšně zvládnutému uvítacímu týdnu pomocí dortu. Inu, v Čechách bychom zapíjeli, tu se jede jiná liga.

Čtvrtek, letíme se na letiště rozloučit s Holubem, který to trochu přehnal s nabaleným zavazadlem, u kterého váha napoprvé svítí 27.60 kg, což je celých sedm kilo šedesát nad limitem. Začíná velké oblékání, rozdávání a sranda na letišti. V kiss&fly zóně poslední Holubí dům a pápá, Tome!

Poslední holubí loučení, měj se pěkně, Holube Tome a šťastně doleť!

Pátek opakuji výlet do Kemeri, bažinového národního parku, tentokrát s novou partou, novým objektivem a novým počasím. Sluníčko se toho vůbec nebojí, zmrzlá jezera dělají nádherné scenérie a na vrcholku jediné rozhledny široko daleko potkáváme tři Čechy. Kde taky jinde, že. Večer upadám velmi rychle do spánku a ani nevím jak.

Nový výšlap, noví lidé, místo stejné, slunce stejné, zážitek opět velký.

Sobotní velmi sychravý a propršený den věnujeme mikrovýletu k nedalekému židovskému památníku k Masakru v Rumbule, počasí dodává místní atmosféře velmi pochmurný podtón a s Hankou se po zmrzlé hodince a půl vracíme na koleje. Eeeeh, silnodivnoden.

Jeden z detailů zachycených u památního tohoto masakru z druhé světové války.

Neděle, velký výlet do nedaleké Jelgavy na mezinárodní festival soch z ledu. Ve vlaku nás chytá trochu zpěvná nálada, zlepšujeme tedy náladu písněmi snad nejen nám. Zmrzlou Jelgavu představujeme nově příchozím Čechoslovákům i záhraňákům, na konec prohlídky míříme i na zmíněný festival, který prolétáme spíše v rychlosti, žádná velká sláva to není. Větší úspěch budí až druhé kolečko kolem soch, barevně nasvětlené vypadají mnohem přitažlivěji. V místním amfíku má vystoupení pro děti takové velmi dětské divadlo, průměrný věk tančících lidí/osůbek okolo zvyšujeme tak dvojnásobně, ale proč ne, my si rádi zatančíme. V podvečer si užíváme koncert místních kapel, především teda popíku A-Eirop. Co mě naopak dost vytáčí je dost bezpředmětný sexismus místního koncertního režiséra - jak se takhle máme dostat na rovnoprávnost obou žen a mužů, grrrrh. Večerní vlak je pak přehlídkou zmrzlých a unavených lidí.

Spolofoto čerstvých Erasmáků u jedné ze soch v padesátišestitisícové Jelgavě.

Kolik týdnů mám zpoždění? Něco pod dvanáct? Tak to je pohoda.

"Purple rain, purple rain,
If you know what I'm singing about up here
C'mon, raise your hand"