Týden, který začne zasněženým ale slunečným začátkem, pokračuje útrapami s lotyšským známkovým systémem a končí výletem k přesmořcům. Naplno se rozeběhl prosinec a není člověk, který by si na základě všudepřítomných vánočních ozdob nezačal uvědomovat, že zimní semestr tohoto akademického roku se blíží ke svému závěru - a tím i polovina Erasmu pro nás celoročáky.

Aby mě to trochu bavilo, zkusím dnešní příspěvek napsat chronologicky pozpátku - omluva patří všem, kterým se to nepodaří rozklíčovat.

Neděli zakončujeme velmi pozdě v noci, nezanedbatelné části naší výletové party je dost blbě ze sekvencí zrychlení s různými směry vektorů a tak se, kromě toho, že mě houpání mega baví, snažím vylepšit náladu či pomoct přežít tyto nepříjemné chvíle okolí - i s pomocí výletů na venkovní paluby a koukáním do moře. Vzhledem k tomu, jak to houpe, jsme předtím ve třech téměř jediní účastníci lodního karaoke, kde se společně s partou nejspíše penzistů střídáme u mikrofonu. Příjemného chlapce u DJ pultu štve ovšem partička úplně vypnutých Lotyšů, koukám tedy do mé sbírky hlasů a společně s Hankou, která mé vystoupení ne zcela zvládá, mu vylepšujeme náladu za tónů Aqua - Baby Girl (což je mimochodem písnička mladší jen o pár měsíců než já). Kromě toho si dáváme i sólo zpěvy, vybírám obtížné ale mi fakt blízké Space Oddity, Hanka poté I Can't Help Falling in Love With You nejprve s chlapem u pultu a poté i s jedním z našich soupeřů z řad švédských penzistů na výletě do Rigy. Na druhé palubě, tedy devět pod námi, mezitím probíhá chodbovice s částí Slovanské party, Poláky, Uzbeky, Korejci i Lotyši, kteří se přidali z vedlejších kajut. Čas před karaoke trávíme na kajutách a prozkoumáváním omnoho prázdnější lodi. Večer začínající hudební kvíz absolvujeme v pěti lidech, houpe to na housenkové dráze opravdu velmi a jsou i momenty, kdy jezdí sklenice po stole. Faktograficky téměř neznalý v oblasti hudby popu osmdesátých let se připojuji do správného týmu a nakonec i vyhráváme, bez mého přispění řekl bych. Kvízem nás provází usměvavá a příjemná moderátorka-zpěvačka, HR oddělení Tallinku míří rozhodně pochvala.

Stockholmské výletování zakončujeme projížďkou metrem na konečnou a pár stanicemi sem a tam. V metru také zjišťujeme že zrovna v tuto neděli se udělují Nobelovy ceny v budově, kterou jsme při cestě centrem míjeli. Před metrotoulkami stanicemi, které jsme očekávali krásnější a mírně nás tedy zklamaly, jsme na závěr prohlídky města zavítali do místní pobočky MCD, ve které nás toho mnoho netěší - ne příliš zdigitalizovaný přístup k objednávkám, vege/anská nabídka dost úzká, toalety na zeptání se nestíhající obsluhy a celkově takový jiný pocit, než jsme od Švédska čekali. Také nás v tomto podniku zastihuje čerstvý průzkum veřejného mínění k politických stranám, kde zjišťujeme, že ona strana tří barev, která měla nulu, teď roste a má šest a půl. Do tohoto podniku každopádně zaplouváme po propršeném stockholmském dni už mírně rozlámání z pochodování a moknutí. Předtím si procházíme historické centrum, tedy spíš švédské ostrovy, včetně švédského zámku. Kromě historického centra také zvládáme prohlížet všechny menší i větší přístavní místa, prakticky celý Stockholm je takový jeden velký přístav, lodě tam samozřejmě obsluhují i místní MHD. Pro cestu od přístavu do centra volíme vlastní nohy, ať si také můžeme projít kus města a vidíme i místní architekturu mimo samotné centrum města. Stockholm nás každopádně vítá dost rozpršeným počasím, ne že by nám to vadilo, ale pohled na ostrovní město to rozhodně změní. Při výstupu z trajektu vídáme desítky spolucestovníků s vozíky plnými alkoholu, to Švédové a další jezdí do Rigy nakupovat alkohol, protože cenová hladina prostě bezpochyby rozdílná je. Po dlouhé noci se v kajutě probouzíme do tiché lodi plující mezi švédskými ostrůvky před jeho hlavním městem. Pohled na přímořskou přírodu z tiše plující lodi je nádherný, bohužel z rozespalosti a ranních stavů je to bez fotek.

Sobotní večer zakončujeme samozřejmě na horní palubě připraveným karaoke a hudebním kvízem, ve kterém se nám bohužel i vinou počtu nedaří dostat na horní příčky, jak se nám podaří v neděli. Ale nevadí, společnou česko-slovensko-uzbeksko-polsko-asijskou cestu si užíváme - oproti cestě zpátky do houpe jen minimálně. Cestu zahajujeme v úplné tmě pozdního odpoledne menšími problémky v přístavu, na můj palubní lístek vzhledem k mírnému zpoždění nevyjde papír, musíme tedy nadvakrát - poděkování patří Hance na zkušené vyřízení problému. Menší zpoždění vzniká tak nějak inkrementálně odpoledne, na které nás společně s slovenskou matfyzačkou Kikou pozvala jedna z další zástupkyň slovenského národa k doučování. Osvěžuji vzpomínky na paštiku (pravděpodobnost a štatistiku) a postupně procházíme především ty nejsnazší její části, Binomické a další jednoduchá rozdělení a především jejich vlastnosti ke střední hodnotě, distribučním funkcím a rozptylům. Každopádně se mi ze slovenské části dostává vysvětlení i k počátečním a středním momentům náhodné veličiny, takže i toto odpoledne je pro mě obohacující. Odpoledne, co je spíš ránem, po páteční předpárty totiž končíme nad ránem, takže se ráno od dvou hodin dá považovat za zkousnutelné.

Pátek končíme na oblíbeném místě v Tallinas Pagalms, kde se kromě pár existenčních diskuzí večer neděje nic speciálního, hrají nám ovšem osmdesátkovou hudbu, na kterou si velice rádi zatančíme až do ranních hodin, kdy nás zbyde spočitetelně na jedné ruce nešikovného truhláře. Odpoledne si před slovensko-tatranskou předpárty dělám radost v podobně curry s rýží, pokrmu, na který mám chuť už celý týden (a bratr, se kterým právě sdílím vlak domů už také, muhaha). Vegevaření předchází velký dárkonákup v velké Maximě XXL - spousta věcí v předvánočních slevách včetně rižského balzámu přijde vhod, zvlášť s blížícím se vánočním odletem na výlet do Čech.

Čtvrteční večer věnuji zpracování laponských fotek, kterých je okolo tisíce, takže zpracování na stručnou úroveň si nějaké ty hodinky bere, ale pohled na finskou přírodu je i skrz pixely na displeji opravdu nádherný a krásně sněhem naplňující. Ve čtvrtek také vydává mé oblíbené Spotify statistiky poslechu za rok 2019, po mírném zlepšení oproti minulému roku dosahuji krásných 46 440 minut, což je ovšem pořád méně než 2017 s 47 tisíci minutami a také méně než minuty mého nejlepšího slovenského kamaráda Timka, který je opět přes šedesát pět tisíc - poslechová gratulace na tomto místě patří jemu.

Středa končí večerní lotyštinou, která se pomalu začíná blížit svému konci v tomto semestru, čímž mi přináší otázku pro semestr příští - budu si chtít zapsat A2? Toť otázka, lotyština mě bytostně baví, ale lví podíl na tom má jistě osobnost naší lektorky Laury, která má jako nepedagožka zcela odlišný a zajímavý přístup k výuce - stejně tak tomu napomáhá její angličtina. Jinak středu věnuji práci do školy a nejspíš i blogování, někdy se to prostě napsat musí.

Úterý se smrskává do dvou aktivit, odpoledně večerní návštěvy vesničky Skulte, u které leží rižské letiště, a rannímu dokončování pozdravných pohledů rodině a kamarádům. Celý odpolední výlet vlastně vzniká díky nádhernému zimnímu a zasněženému počasí, od plotů samotného letiště nás po půlhodince vyhání zevnitř nejspíš ochranka letiště, která přijíždí autem a s úsměvem se nás ptá, jak jsme se tam dostali. No pěšky a po této cestě, ukazujeme směrem, odkud jsme přišli, a také vysvětlujeme, že tam nebyly žádné značky. Pohledný pán v autě si trvá na svém a tak se sklopenými hlavami kráčíme zpět. Ale některá letadla jsme předtím chytili, vrtuláč od AirBalticu i něco proudového do Moskvy. K letišti se dostáváme zimní procházkou přírodou kolem letiště, zasněžené plochy a stromy společně se sluncem nevysoko nad obzorem dělají svoje a výhledy jsou fakt krásné. Po cestě z vesničky Skulte k letišti diskutujeme logicky letecké katastrofy, včetně důvodů pádů MAXů pár měsíců zpět, nehody na Tenerife s bohužel rekordním počtem obětí i teroristickým útokem nad Lockerbie. Cestu z vesnice nám ovšem ihned za vesnicí přehrazují tři více než mírně poalkoholovaní Rusové, kteří se nás ptají nejprve rusky, poté lotyšsky odkud jsme. Moc jim nerozumíme a vypadají dost agresivně, ale po tom, co oznámíme z České republiky a oni prohlásí že "Slaviic!!!", chtějí se hned začít objímat, vzpomínají rok 1968 a jeden z nich nám lámano rusko-lotyšsko-angličtinou a rukama vysvětluje, že jeho táta byl druhým pilotem v bombardéru. No dost zvláštní setkání s ruskou populací zde, ale nakonec nám přejí hodně štěstí a s úsměvem nám ukazují další cestu.

Před tímto výletem zažíváme kopec srandy při odesílání zmíněných dopisů do naší a slovenské domoviny. S osmi dopisy přicházíme nejprve na lotyšskou poštu, kde je v angličtině asi tak nula nápisů,takže si pořadový lístek bereme téměř na náhodu. Nakonec nemáme úplně čas čekat ve frontě, napadne nás tedy nedostatek známek k mým dopisům řešit v jedné z instancí trafiky Narvesen. Ovšem to jsme asi neměli dělat, po vysvětlení prodavačce, že chci osm známek do Evropy začne přehlídka ne zcela inteligentních kroků k naplnění tohoto cíle. Po pochopení požadavku a nalezení správného šuplíku (šéfe, já to dal do špatnýho hrníčku) se známkami začíná boj o holý život. Na pultíku slečna rozkládá desítky možných známek a my neustále opakujeme, že osm a do Evropy. Slečna filtruje a iteruje, ale vůbec se nedaří. Nakonec ukazuji na univerzitní známky s hodnotou €.85, což jsem možná neměl dělat, protože dochází platíčko známek obsahuje devět kusů. Odtržení jednoho kusu by, zdá se, řešilo náš problém - ale ne, slečna začíná z druhé strany odtrhávat trojice a dojde do stavu, kdy jí zbývá jedna v ruce - och, sláva, máme známky! Lepím je postupně na dopisy a začínám si všímat, že ne všechny na sobě mají hodnotu - Hanka tvrdí, že to přece musí poslat a tak lepím s hodnotou na ty důležitější dopisy a ty bez hodnoty na ty méně (předbíhám, ale ty bez hodnoty fakt nebyly známky, jen výplňová grafika - já to říkal :-D). Házíme na poště do schránky a vyrážíme do zmíněného Skulte.

Pondělí končí lotyštinou a poměrně okurkový den je tak u svého konce, jinak na něm není nic moc zajímavého, kromě čerstvého sněhu, vaření v kolejní kuchyni a psaní dopisů.

Další z příspěvků psaný na dostkrát a také dost obtížných, vzhledem k jeho chronologii psaní - myslím že jednou stačilo, ale ještě pár nápadů na psaní alternativních blogpostů mám.