Tento týden má teprve druhé pondělí, které se neprobouzím v Rize (za 14 dní to bude taky pikantní probuzení, ale nepředbíhejme). Jeden z posledních rižských týdnů v zimní semestru a naplno užitý týden na severu Finska ve zmrzlém regionu s názvem Laponsko.

Pondělí začínáme po procestovaném víkendu velmi brzy, východoevropského času, kterým jsme v tu chvíli disponovali, v nějakých šest nula nula. A chvíli po tom jsme už mířili směrem na sever k finskonorským hranicím, po cestě si trochu pospali, Slovák Šimon vyřídil nevyžádaný hovor, který volal Kateřině, slovy "že je mimo" a také jsme se zastavili v sobí vesničce. Krmení sobíků bylo pro část naší výpravy jistě zajímavé, zbytek se spíš potuloval po okolí prozkoumáváním nabídky místního marketu, diskuzemi s polským řidičem kamionu o jazyku, kterým to vlastně hovoříme a také chválením oliv na všechny možné finské způsoby. Po další chvíli jsme konečně dorazili na místo určení, norská vesnička Bugøynes nás přivítala nádherným zimním ledovcovým pobřežím, velmi typickou architekturou a zcela zledovatělými cestami. Tam nás čekal oběd, originálně rybí polévka s čerstvými treskami, pro menší podmnožinu výletníků pak výborná a silná rajská (či rajčinková, je to fakt krásné slovenské slovo). Kromě jídla nás také čekalo pár slov o místní vesničce, kde mají doktora jednou za čtrnáct dní a dokonce mají i elektřinu - což není takto na severu rozhodně zvykem. Na rozloučenou jsme k našim mezinárodním stolům dostali i srdíčkové perníčky a instantní radost v podobě kávy a zázvorčaje. Po pár fotosezeních, nebo spíš fotostáních, na místním molu se začal blížit hřeb dne. Tím bylo saunování v těsné blízkosti Barentsova moře v Severním ledové oceánu. Místní Nor nám vysvětlil, jak se věci mají a co vám budu popisovat dál - bylo to nepopsatelně super. Mrznoucí nohy, oceán teplejší než vzduch, parta super lidí a připravená sauna. Čtyřikrát tam a sem a kopa endorfinů vyplavená do našich krevních řečišť. Sůl necháváme dle instrukcí působit na naši pokožku a míříme pomalu zpět. Polemizujeme mírně o tom, jaké by bylo žít v zemi, kde je o půl třetí odpoledne na konci listopadu úplná tma. Po cestě nazpět také studujeme možnosti definice Fibonacciho posloupnosti jako nerekurentní funkce. Na pondělní večeři jsme si naplánovali dušenou mrkev, takže se postupně střídáme u finských pánviček a za převážně osmdesátkové hudby i večeříme. Poté si nemůžeme odpustit výšlap na kopec za vesničkou, bereme boby a za dvacet minut jsme téměř nahoře. Večer zakončujeme s našimi německými spolubydlícími nad lahví výborné domácí hanácké slivovice (díky, Jiří!) a diskuzích o podobnostech alkoholů v našich zemí. Také si děláme topinky s česnekem, na což kluci ušatí koukají trochu s nedůvěrou a nechtějí ani zkusit, ale co už.

Mírně volnější úterý zahajuji sám denní procházkou po vesničce a po mírném hecování spolubydlících stavějící sněhulačku Gertrůdu a krátké lekci z buzení princezen vyrážíme se Slovenkou Kikou s boby na místní kopec. Po cestě nám babičky turistky vysvětlují, že už zapadá slunce a že bychom si to měli vyfotit. Ach, dobře, díky dámy. Třetí do party mezitím podstupuje aktivity spojené s extrementy nádherných psů a následně se odpoledne scházíme, tentokrát u čočky na kyselo - když nemáte ocet, dejte tam citron - a když nemáte citron, dejte tam třeba pomeranč - a tak se stalo. Večer vyjíždíme na lovení polární záře - náš průvodce Nico uvádí tento výlet zažitou poučkou - tento večer rozhodne, jestli z Laponska povezeme nadšení z polární záře nebo mírné zklamání. Víc autobusů ten večer nahání onen fyzikální jev, ale spíš se nedaří. Podmínky máme výborné, žádná oblačnost, ale parametry aktivity záře fakt slabé. Cestu si vylepšujeme hudbou v buse, nějakou náhodou se ujímám mikrofonu a žhavím na večerní popojíždění po regionu a za zvuků Španělů a jejich you touched my tralala, my ding ding dong a pár dalších (dragostea din tei milují všichni) hledáme správná místa na pozorování. Ale nedaří se, končíme tedy ještě na pár minut na kopci nad vesnicí na poslední pokus ale prostě ne, nic. Z výletu si odnášíme minimálně krásné pohledy na mírně odlišnou hvězdnou oblohu než ji známe z centra Evropy. V noci jsme zváni do jedné z vedlejších chatek, přinášíme slovenské tatranské produkty a polemizujeme o chutnosti zmrzlých mandarinek. Den zakončujeme sedící na zemi v koupelně pozdní večeří, kde se mimo jiné hrou učím, jak se řekne slovensky kapesník (a samozřejmě si počítáme nějaké ty příkladky). 5, 4, 3, 2, 1, perzekuce. Ano.

Středa, běžek třeba. Za krásného východu Slunce oblékáme zimní sportovní a míříme na druhou stranu Saariselky do půjčovny. Po vybavení se a pár instrukcích vyrážíme na trať. Stojím na běžkách po dosti letech, ale tohle je nejspíš jedna z nezapomenutelných činností, takže kromě jednoho říznutí s sebou pod mostem to dávám, stejně jako většina ostatních, celkem dobře - co bych měl rozhodně trénovat, je bruslení. Na celou akci nám krásně svítí severské sluníčko, takže i z focení jsou slušné výsledky, především z konce sportu, kdy všichni vydechují litry kondenzující vodní páry, takže to spíš vypadá jak ve vapo testerně. Díky (či vinou?) bezoblačné noci i celého dne, klesá teplota na teploměrech na příjemných -18 stupňů Celsia a my se po běžkách přesunujeme na další naše saunování. Sauna už je připravená a krásný, mínus pětistupňový vodní bazének nás čeká také. První kolečko je určitě nejdrsnější, kůže povrchově brní a nutí nás si dát ještě pár koleček. Běžkaři postupně odpadají, takže nás na poslední kolečko nastupuje už jen pár, což ale nijak neubírá na zjištění, že s vůní do sauny by se mělo zacházet opravdu opatrně, 3 ml na pět litrů není 20 ml na půl litru. Po cestě do autobusu ještě uvažujeme, zda-li by byla výpověď "bodl jsem jej třikrát zmrzlými plavkami" u výslechu validní. Závěr dne trávíme odpočinkem a já i přípravou večeře pro slovenské příslušníky výletu, kteří absolvují vycházku na sněžnicích. Večeře v duchu pomerančového rajčatového pesta a vařených brambor. I tuto večeři servírujeme s čerstvým listem špenátu, holt aby to vypadalo dobře. Příjemně unaveni z celého den otevíráme Gin&Tonic a plánujeme další den. Když v tom přiletí zpráva o pozorovatelné záři z kopce nad vesnicí. Takhle rychle jsme oblečení nebyli už dlouho, beru foťák i boby a míříme klusem nahoru. Kromě pekelné zimy (pěkný oxymoron, Joe) pozorujeme i menší pokusy o záři, je to rozhodně lepší než v úterý, ale pořád to tak nějak není ono. Nevadí. Tuny sněhu a krásné výhledy to vynahrazují do doby, než se začne přibližovat oblačnost a s ní i nesnesitelná zmrzlá vlhkost, která dělá nepříjemno všemu okolo - včetně produktů jablečného průmyslu. Osedláváme boby a už si to svištíme dolů, na chatce si povídáme mimo jiné o kodifikaci Slovenštiny do brzkých ranních hodin.

Čtvrtek patří úklidu chatičky, rozloučení se se Saariselkou, diskuzím o kvalitě československého školství a jednom Holubím domě ve finském lese. A pak už jen fotečka s panem řidičem a pápá, Saariselko, bylo to tu super! Zbytek čtvrtka i čvrtkopáteční noci trávíme na cestě, pravidelně obdivujeme umění řidičů v devadesáti na zmrzlých cestách ale věříme jim. Dlouze také diskutujeme o opilých kamzících padajících ze skály a jejich mase a dalších vega-dietních otázkách.

V pátek ráno nás probouzí příjezd do rozpršených a studených Helsinek do přístavu, kde nás čeká trajekt. Chvíli poslouchám paní na checkinu a učím se finská slovíčka, abych je následně mohl konzultovat s Hankou, která si ze svého Erasmu něco málo finského pamatuje. Cesta trajektem, přestup v Tallinu, loučení se se Šimonem v Tallinu, Lucčiny nedopečené pečené brambory a posledních pět hodin do Rigy. Nezvykle teplá Riga nás vítá svou typickou vodou všude, ale jsme rádi, že jsme doma doma. Laponsko za to rozhodně stálo, příroda, sníh, finský přístup ke věcem i finská mentalita. Dost možná to bude tím, že jsme se potkávali především s lidmi ve službách, ale Finové minimálně na nás působili velmi příjemně a otevřeně.

Sobota patří mé další vedené prohlídce centra Rigy, Hanka s železnou lady Margaret naslouchají mému měsíci ozkoušenému výkladu ke všem důležitým památkám (haha). Na oplátku se dovídám, co je to teratom a proč bych si to neměl googlovat. No díky. Poslední neprosincový den tohoto roku pak trávím s pračkou, úklidem, prací do školy a bloggováním.

První adventní neděle (brrrr) pokračuje v nastaveném směru ze soboty, dodělávám nedodělky a těším se na večer. V partě si organizujeme menší punčové sezení, Čech Danny dělá radost všem a zatápí pod kotlem červeného, abychom se mohli za zvuku koled, vůně perníčků a usrkávání horkého punče mohli těšit na Vánoce.

Fuuh, už ani nevím jaké mám zpoždění, ale je velmi příjemné na všechny tyto příjemné chvíli vzpomínat. Mimochodem, všechna alba, včetně laponského, fotek z mého digitálního fotoaparátu naleznete na této stránce, případně odkazem z podtitulku tohoto webu - Joe fotí.