Poslední neprosincový týden je složen ze spousty různých aktivit, od vybavování se na výlet do Finska, přes oslavování lotyšské nezávislosti a univerzitní volejbal, až k cestě na sever Laponska. Ve zmrzlé Rize napadlo několik centimetrů krásně bílé pokrývky a busíky začínají mít menší problémy brázdit ulice hlavního města Lotyšska.

Pondělí je státním svátkem, Lotyši po týdnu opět slaví a tentokrát o mnoho honosněji - čeká nás Latvijas Republikas proklamēšanas diena - tedy den oslav vyhlášení nezávislosti Lotyšska. Dopoledne začínáme výletem za město (do areálu mnoha rozbitých německých aut), kde hraje tým RTU s naší kamarádkou spoluerasmačkou Slovankou Aničkou pár volejbalových utkání - ve volejbale se pořád tak nějak rozkoukáváme, tým RTU taky trochu, protože první utkání prohrává 0:3 a druhé, po větším boji a společně s naším fanděním 1:3. V téměř prázdné hale jsme slyšet trochu více a kouzlíme naším povzbuzováním úsměvy na rtech nejenom hráčkám. I přes nepříznivý výsledek si ovšem zápas užíváme a jsme rádi, že nás Anička pozvala! Posledním dnem také pokračuje vizuální festival Staro Riga, a nám zbývá ještě pár zastávek, takže je probíháme a pomalu se začínáme chystat k Mildě, kde nás čeká projev lotyšského prezidenta. Z něj rozumíme sem tam nějaké slovo, celé je to spíše pojato jako menší koncert, takže projev následuje až po několika poprockových písničkách a lotyšské hymně, která se line přirozeně celým prostorem. Mezi písničkami alespoň máváme maminkám do kamer lotyšské televize a mírně se pousmíváme nad uživatelským vysíláním celé akce z tabletu pár metrů před námi. Menší oklikou se následně přesouváme na pobřeží Daugavy, kde kde se už celý den chystá ohňostroj. Lotyšové slaví stoprvní výročí své nezávislosti a podle toho i vypadá show - tak akorát umírněná, nic přehnaného. Pyropatrony ohňostroje začínají vybuchovat s posledními tóny lotyšském hymny, kterou mají místní obyvatelé určitě rádi, a ihned po ohňostroji, který tak nějak důstojně mohl zakončit celý den, se celou náplavkou rozeznívá ducduc hudba se zarývajícím se refrémem Ballejam, negulam, což nám vyvolává úsměv na tvářích - důstojná oslava se mění v diskotéku. Den, kdy zadarmo jezdí MHD, zakončujeme na kolejích - já výrobou přání pro mého nejvíc nejlepšího kamaráda Soníka.

Úterý, standardní den s paralelními algoritmy ráno, telefonními aktualizacemi do České republiky a nákupy přes den a večerem se studiem pořadí enklitik v jazyku českém.

Středa je dnem výpočetní složitosti a milované lotyštiny. V té už s menší pomocí učebnice zvládnu hovořit o mém dnu, co dělám, jak jezdím do školy a kdy snídám. Pokrok. Ihned po lotyštině nás čekají ESN brain games v lotyšské edici, ve stejném klubu tedy potkávám své spolusoutěžící Češku Hanku, Slováka Adama, Slovenku Kiku a společně s mým českým já tvoříme velmi vyrovnaný tým. V úkolem namixovaných z vědomostních a paměťových se nám daří mírně nadprůměrně, celkem zaboduji ve vymýšlení lotyšských slovíček z vybraných písmen, ale vždycky může být lépe. Po mírně obkreslené mapě ze svetru na zádech prezidentky ESN, kterou jsme měli kreslit bez pomoci, se nám daří obsadit druhé místo. Vyhráváme lotyšskou bonboniéru a textilní náramky v lotyšských barvách - rádi se svými barvami chlubí, všude. Večer zakončujeme v Ježkovi diskuzemi o slovenské politice, o které bych se toho moc rád dozvěděl, ale čas je omezený. U zlatavého moku a hranolek tedy beru alespoň základy k blížícím se parlamentním volbám.

V bezškolní čtvrtek beru útokem nejbližší nákupní centrum, Akropoli. Čeká mě zimní dovybavování se na výpravu do Laponska, poletuji po obchodě asi tak nadšený, jak mám rád offline nakupování, takže jsou nazouváky, pár párů ponožek a rukavice vlastně velkým úspěchem. Večer řešíme na mém pokoji společně s dalšími Slovany vlivy rozpadnutí Československa na jednotlivé státy a především i otázku strastí a možností při případném znovuspojení. Zajímavá debata, která by rozhodně stála za rozvinutí.

Pátek dotahuji všechny úkoly, které mají odevzdání v týdnu, kdy budu vycestovaný, a také čistím a připravuji všechnu kabelovou (to je tak, když jedeme ve třech s Lightning, micro USB a USB-C mobily a dalšími hromadami zařízení a já na sebe tak nějak beru pozici technické podpory) a fotografickou techniku. Také si od spolureznasačky Haničky (díky!) půjčuji krásňoučký maloučký růžovoučký kufříček a pomalu jej začínám balit. Večer ještě divácky absolvujeme házenkářské utkání místního týmu proti reprezentačnímu výběru Lotyšska U20, které hraje standardně v lize. Zajímavý koncept, ale rižští házenkáři jsou první v tabulce, mladíci tedy dostávají po šedesáti minutách o třicet a my odcházíme v pekelné zimě na koleje při pár mých poznámkách k výkonu rozhodčích. Mít tu pískací věci a zápas bez rozhodčích, skočil bych si písknout hned. Večer ještě dolaďujeme se Slovákem Šimonkem poslední detaily k odjezdu a ulehám poměrně brzy na kutě - konečně další výlet!

Sobota ráno, konečně jsme se dočkali. Laponskoooo. Sbírám vše poctivě nabalené a míříme se Šimonkem k ekofaku, kde se nás erasmáků postupně schází několik autobusů a my, společně se Slovenkou Kikou, vyjíždíme směrem Tallin. O naší trojici toho teď bude slyšet dost, prakticky celý následující týden, tak doufám, že jste připraveni. Záložní sušenky vytahujeme po desíti kilometrech jízdy, ano, nestandardní, ale co bychom neudělali pro spokojenost princezen, že. Po cestě také sepisujeme, co máme v plánu kuchtit a co by se mým strávníkům líbilo do žaludku - roli vege kuchaře na sebe s radostí beru já - konečně si budu moct trochu zavařit nejen pro sebe. Čočka, dušená mrkvička, brambory ve slupce, rizoto, lítá to dobrou půlhodinku a úspěšně sepisujeme nákupní seznam. Se zastávkou v Tallině, kam nám Slovenka Lucka, o které tu už jistě byla řeč, přináší něco k snědku a cestovatelskou lásku, naskakujeme na trajekt do Helsinek. V tom řešíme mírně matematiky, aby nám nezakrněly mozky, a také diskutujeme o blížících se vánočních svátcích. Přistání v Helsinkách nám teprve ukazuje tu pravou zimu, před přístavem chvíli klepeme kosu a následně i nalézáme správné busíky, kteří teď budou naši kamarádi pro další týden. Po mikropřejezdu do centra si dáváme večeři v místním rychlojídle (s fakt výbornou a příjemnou obsluhou, československé služby, máte se to učit) a zkoušíme i místní dopékané "speciality". Také v rychlosti prolétáme jedno z větších helsinských náměstí s nejspíš nejslavnějšími schody na světě z videoklipu z legendy Sandstorm. Následně zaplujeme do sedaček autobusů a čekají nás hodiny a hodiny severní jízdy směrem Laponsko. Mixujeme diskuze o důležitých tématech se seriály a lámaným spánkem. S každou další zastávkou se možná i exponenciálně zvyšuje množství sněhu okolo cest, ta pravá sranda začíná.

V neděli nad ránem přijíždíme do jedné ze vstupních bran Laponska, muzea Arktikum, kde jsme obdarováni snídaní a procházíme si i zdejší expozice. Styl expozic se nijak zásadně neliší od našich, vysvětlivkové cedulky střídají interaktivní věci, některé tedy už značně opoužívané. A také mi průjezd městem dost připomíná průjezd Královo polem v Brně, za což jsem očastován nemálo poznámkami k nesmyslnosti Brna (psst, Brno je láska). Pokračujeme dále na sever a čeká nás poslední větší město před vstupem do polárního kruhu. V Rovaniemi nakupujeme úspěšně vše podle nákupního seznamu a poslední zastávkou před finální destinací se stává Santa Claus Village. Kromě spousty komerce zde můžete najít také komerci. Ne, že bych očekával nějakou neznámou vesničku uprostřed ničeho, ale zrovna tato zastávka na mne působí spíš fakt nepříjemně. Ale návštěvu zahajujeme první koulovačkou a bobovačkou letošní zimy, což mi potvrzuje suprovost těchto míst (z hlediska jejich severnosti). Saariselkä je naší finální destinací, mezi zcela zasněženými lesy uprostřed ničeho se táhneme po zasněžené silnici pořád na sever až na místo určení. Juchů. Ve vesničce nás vítá náš průvodce Nico, původně Ital, který nás tu nechá zažít pár dní z Laponska. Po úspěšném dobytí naší chatky s dalšími čtyřmi německými kamarády hážu jídlo na sporák, abychom se mohli zahřát a nasytit jídlem, také zatápíme v krbu a zcela zlámaní z jízdy busem se nutíme na procházku. A to je teprve správný nápad. Prakticky celou ji trávíme shazováním se navzájem do desítek centimetrů měkkého sněhu, koulováním se a prostě blbnutím. Rozdováděný Šimon také souhlasí se vchodem do jednosměrné ulice se slovy, že není auto, tak proč by pro něj měly platit značky. Správně, Šimonko, velmi správně. Ale sněhu i zimy je tu dost, v Laponsku se nám líbí.

Zcela rekordně rychle napsaný příspěvek, na více než 1500 slov stačilo něco okolo tří hodin. Ale nebude to učením se, bude to nadšením z celého týdne, který byl prostě super a byl různorodý. Za dva týdny letím poprvé domů, už jsou to víc jak tři a půl měsíce tady a letí to víc mrazivě než počasí v Laponsku.