Blog by si jistě zasloužil také vánoční dárek a tím bude pravděpodobně tento blogový příspěvek. Rok se chýlí ke konci a s ním i podzimně zimní část Erasmu, Vánoce a vánočky se blíží, odlety, loučení a návraty také. Sněhu by se v Rize človek nedohledal, ale příjemné mrazivo plní prosincové dny spolehlivě.

Pondělí startuje někde v rižském zálivu na trajektu ze Stockholmu, množina pseudonáhodných zrychlení rozhodně snížila svoji střední hodnotu velikostí vektorů a kajuta 2009 se probouzí do šestnáctého erasmového týdne - kajuta samotná vypadá tedy trochu jako chlívek, co byste také chtěli po dvou nocích ne zcela zodpovědného svačení a uklízení. Za tónů hudby poklidíme a pobalíme kajutu a hurá zpět do Rigy. Houpání sice přestalo, ale i mne se objevují mírné příznaky nevolnosti, zvlášť po přechodu na pevnou zem přístavu. Na zastávce šaliny se naposledy loučíme v mezinárodní skupině a každý už si míříme jak potřebujeme - cesta ovšem není vůbec sranda, země se houpe a kroutí i mně. Prvně plánovanou pondělí teorii her vynechávám a jsem rád, že dávám večerní lotyštinu - sedět u pevného stolu či lavice je slušný pouťový zážitek. Kajutní spoluobyvatelka to dává ještě méně a ulehá - ale výlet za to rozhodně stál!

Úterý jsem rád, že vůbec vstávám, a tak kromě vaření se den smrskává na večerní zápas florbalu na mistrovství světa žen, kde naše reprezentantky vyzývají své slovenské sestřičky, u čehož samozřejmě nesmíme chybět, neboť Slovenka Kika má známou ve slovenské bráně. Na sledování se scházíme s Hankou a Kikou v jednom, pro nás novém, ježkovi s takovým až laboratorním umístěním. Utkání rozehrávají reprezentantky ve Švýcarsku ve velkém tempu a ve stejném tempu nám na stole přistávají i lahve vína. Kromě florbalu, který se velmi rychle přelil na českou stranu, probíráme lotyšskou literaturu, která na nás kouká z parapetu okna. Ježek nás každopádně moc nepřesvědčuje, ne zcela útulné prostředí s přebytkem světla v kombinaci s vysokými stropy udělalo svoje. Slovenskou náladu z prohry a českou z nekrásného ježka je nutno spravit ve známějším ježkovi, kam se rádi přesunujeme a trávíme v něm i zbytek večera - noc potom zimním pochodem až na Maskačku a pozorováním rotace země vůči Měsíci.

Středa proběhnutí třeba, řídím se tímto krásným byť umělým příslovím a kromě výpočetní složitosti si dávám odpoledne i menší běh - podvečer pak jedna z posledních lotyštin a (poslední) večeře v oblíbeném velkém maskačském Lidu. Večer také začnu pomalu tvořit prezentaci na páteční obhajobu v předmětu o Linuxu, spíš jen tak, že vytvořím úvodní snímek.

Čtvrtek na produktivitě také moc nepřidal, předvánočně útočím na jeden z místních obchodů, abych mohl doma udělat radost lotyšskými sladkostmi, slanostmi a rižskými balzámostmi. Večer kromě chutě na šampióny s těstovinami přichází i vlasochvíle, svěřuji svůj stav ovlasení do rukou spoluerasmačky Hanky, která se s ním dvě hodiny pere za pomoci tří druhů nůžek - díky Hanko! Poté se také konečně pouštím do výroby finální prezentace do jednoho z předmětů, konkrétně do pokročilých témat z operačního systémů na základě UNIXu - vzhledem k tomu, že *NIXové systémy používám už pár let, beru téma prezentace mírně osobně a prezentuji mnou nejpoužívanější konzolové utility - vtípek na začátek i na konec a pár slajdů je hotových (když teda pomineme tu hromádku prokrastinace ležící v rohu, která zapříčinila dokončení někdy kolem páté).

Hodinka spánku a mířím ještě za tmy na prezentaci, kterou s poklidem zvládám, čímž víceméně uzavírám tento předmět. Po prezentaci ještě mírně vylepšuji koš dárků domů a míříme pro naše nové lotyšské ISICy do podivné kanceláře, která vypadá opravdu podezřele - moderní vybavení, gaučík, liduprázdno, téměř jakoby se tu čekalo na nějaké hérečky. Kartičky máme a bereme útokem centrální trh a nakoupili jsme na bramborový salát. A to vám povím, to je teprve sranda, dohodnout se v n > 3 lidech z různých koutů republiky na tom, co patří do salátu. Brambory, mrkev, majonéza, kyselé okurky... a to je tak konec průniku, další suroviny provází velmi hlasité už týden trvající diskuze, takže po pár hovorech do našich domovů souhlasíme i s celerem. Naloženi surovinami obsazujeme kolejní kuchyň a za tónů české hudby vyrábíme spousty vegetariánského a mírně menší spoustu veganského brsalátu, který se samozřejmě musí nechat uležet do druhého dne. Pátek samozřejmě nekončí salátem a tak společně s vyslankyněmi pražského ČVUT testujeme punče a svařáky na rižských vánočních trzích, kde diskuze ubíhají i k lotyšské ekologii a přístupu Lotyšů k ní. Rozmrznout míříme samozřejmě do ježka, kam se k nám připojují i další a v mezinárodní sestavě diskutujeme nesmrtelnost chroustů. Na zbytek předvánočního dne a noci nás ještě láká oblíbené Tallinas Pagalms, kam se s pomocí Riga Satiksme a jeho šalinky přesouváme. Zbytek večera je hodně, hodně upovídaný, a to v několika skupinách a paralelně, především o mentalitě ajťáků (ach, konečně se o nás někdo baví, kéžby to mělo jen pozitivní konotace, ha-ha) a dalších blízkých tématech, které introvert abstinent po ovocném pivním moku nadhazuje. Po přelomu dnů nás také čeká jedno z erasmových prvních, a zpětným pohledem i nejsilnějších, loučení - ale nebylo by budoucích (ESNISC)ových shledání bez rižských loučení. Večer ostrý jako čerstvě nabroušená oboustranná břitva zakončuje trocha pohybu za zvuku devadesátkové hudby a nakonec i trochu zbytečných emocí kvůli zbytečné výměně dvou světlých nezbytečných kabátů, vzhledem k venkovní teplotě - ale zažehnáno, rány nerozdány, přijaty, emoce uklidněny a kabáty i s důkazním materiálem navráceny.

Sobota, dlouho očekávaný den celého československého jádra a s ní i plánovaná vánoční večeře. Den zahajuji polednem, po kterém valím pomoci jediné mi známé erasmové vegance s nekapry ovesnými, kterých se po prvních testech s tvarem smažených objektů daří naplnit celá krabička (ne tak krásných, jak je uvedeno v receptu, ale na to se zas tolik nehledí. Velmi silně pršící Rigou se přesouváme do nejoblíbenějšího z ježků na Avotu iela - místa, kde nám s radostí a úsměvem zarezervovali půl pokojíčku i s nádobím a jsou tam na nás prostě hodní, děkujeme! V upřímně příjemné atmosféře otevíráme krabičky s cukrovím, salátem a kapry i nekapry a chystáme si na talíře - atmošku uvozují zapálené svíčky, nalité víno i čekající dárky. Navzájem testujeme (a chválíme si samozřejmě) saláty i další výtvory, diskutujeme o rozdílnostech při štědrovečerních večeřích v jednotlivých částech našich zemí a užíváme prostě posledních společných okamžiků v tomto počtu. Následujícím a také posledním oficiálním bodem programu je tajný Santa, spíš tajný Ježíšek řeklo by se - už to bude nějaký pátek, co jsme si každý vylosovali někoho z množiny, kterému jsme na večeři přinesli dárek. A škála dárků je opravdu široká, od dojemných v podobě fotoalb, přes podepsanou lotyšskou vlajku, přes vyšité Riga je láska, až k praktickým dárkům v podobě sady černého nářadí v oranžovém obalu - díky, Danny! Dalším, už spontánním, bodem je rekapitulace těch všech našich společných zážitků, takže se znovu a moc rádi smějeme nad společným seznamováním se, výlety k majákům, na pláže, do Latgale, do Ķemeri, ale i nad dalšími horami zážitků a vzpomínek ze všech denních i nočních akcí - dost z nich je tu nepublikovaných (a nepublikovatelných), ale v nás prostě zůstanou. Ještě bych snad i dodal, že nemálo očích zůstalo suchých, ale to už by bylo příliš patetické a navíc bych téměř lhal, protože bych nedodal, že oči nezůstaly suché vinou smíchu. Večer pokračuje mnoha loučeními a jedním i radostným znovupřivítáním, spousty lahvemi vína, přáním ke svátku i poloprofesionálním vysíláním televize TRJ, Televize Rižské Jádro. Na cestu zpět by se hodili nejspíše Wohnouti se svým nejznámějším výtvorem o ranních návratech, kdy se z přímek stávají zatáčky a sousedka u toho peče koláčky.

Neděle nestojí za řeč, servisní den, počátek vánočního balení se domů a skromná večeře ve vánočním Lidu.

Za všechny mé čtenář vítám tento blog v novém, dvojdvacítkovém, roce a přeji mu výdrž a všechno to pozitivní, co se přeje.