Další z týdnů, kdy je za okny neučitý šedý podzim, poslední listy na stromech bojují o své výsostné postavení (nebo zavěšení?) ve výšinách korun a Riga se pomalým krokem připravuje na zimu. Ta má dle předpovědí přijít už na konci října, tedy alespoň začít sněžit. Sníh by možná trochu zpozitivnil psaní tohoto příspěvku, protože kromě toho, že je nejdelší, byl i nejtěžší na napsání. Více dále.

Pondělí se, narozdíl od některých dalších dnů tohoto týdne, smrskne do krátkého odstavce - po opět pedagogicky nepovedené Teorii her a vždy oblíbené lotyštině se dostáváme k večernímu minisrazu Slovanů, abychom alespoň zběžně naplánovali chystaný autovýlet po Litvě - tisíc kilometrů bude na místních dálnicích sranda. Poslední pondělní hodiny trávíme na recepci (holt omezené návštěvy) mimojiné pokusy o lotyšskou konverzaci s kolejdámou.

Úterý kromě ranních paralelních algoritmů plní práce do školy a večerní tvoření transpošů na středeční basket - u toho puštěný poslední dny oblíbený Kumšt, takže včetně námi vytvořeného hudebního podkladu. A středeční basket je výsledkem mé asertivity (a pár emailů), takže velké díky klubu USK Praha za možnost je podpořit, a to za finanční prostředky právě tohoto klubu. Líný email, holé neštěstí by mi doma řekli. Po pár hodinách snažení a Kumštu dokončuje pár našich transparentů, které jsou připraveny na středu.

Na středu se těšíme, po delší době opět společná akce Slovanů a dokonce u toho nebudeme jako Slované sami - v hale se ocitne i pár českých reprezentantek. Ale nepředbíhejme. Středeční výpočetní složitost finálně potvrzuje mou domněnku o menší znalostní mezeře mezi hotovým bakalářem z VUT FIT a hotovým bakalářem z DF UL ale co, bude to ještě výzva! Poobědní spokojenost ještě čeří návštěva copycentra, kde se v řadě pár míst přede mnou začne rusko-lotyšsky dohadovat starší paní o ceně za služby, dokonce jsem rozuměl, že se hádají o 4 centy. Po pár úsměvech s ostatními čekajícími plných beznaděje hádka, která postoupila k dotazům na odpracovaná léta, konečně končí. Odpoledne završuje výborná lotyština, po které už popíšu, co je kde v bytě a kolik židlí stojí u stolu. Po ní se nám daří trefit správný typ prostředku městské hromadné dopravy (trojku bus, ne trolejbus) a míříme k Elektrum Olympic Center, tedy místu konání večerního basketbalu. Po vytvoření bojových skupin se dostáváme na místo dění, kde se po další dvě hodiny snažíme přeřvat místní bubenickou skupinu - v tišších chvílích se nám to prokazatelně daří. Ale s počtem vlajek a transparentů nemáme v hale konkurenci - a možná i tento fakt pomáhá ženskému týmu po prvním výkonu v sezóně v Eurolize a USK Praha tak vítězí na půdě svého rivala 73:66. Skupině pražských fanoušků, kteří s týmem přicestovali, nabízíme společné strávení zbytku večera v Tallinas Pagalms, kde můžeme, díky teplotě, sedět venku, což umocňuje už tak dobrý zážitek z celého večera. Nejdřív se jim tedy příliš nezdá, že bychom měli cestovat až do Tallinu, ale nakonec nám chválí jak výběr místa, tak naši znalost rižských legend včetně koček.

Ve čtvrtek mě nezvykle ráno tahá z postele budík, slíbil jsem prohlídku centra a výklad legend Slovanovi Šimonovi a jeho návštěvě, takže v krásných devět hodin začínáme v zamlžené Rize procházku a vzpomínání si na všechny ty legendy - dobré opakování pro situace, až tu budu mít vlastní návštěvy. Jinak prázdný čtvrtek plním zodpovědnou prací do školy, fotkami a blogováním. Na večer jsem byl ovšem přijat do týmu "Pivo and soplica" na ESN Brains games, od kterých trochu nevíme, co čekat. Ale z her se nakonec klubou čtyři kola zajímavě poskládaných úkolů vědomostních, šifrovacích, hudbo-a-vlajko-poznávacích, stavitelských či jinak trhlých. Po velmi nadějných třech kolech bohužel ztrácíme vedoucí pozici a končíme tak na druhém místě, ale díky Aničko, Miluško a Michale! Velký dík také hlavám z ESN za uspořádání a všem týmům za férové soupeření. A po výletu do Finska se také konečně vidím se svým Canonem, tak rád Tě vidím zpátky, těší mne, že jsi živý a zdravý... oh, wait. Že už Tě tvůj filtr na objektivu nebavil, říkáš? Že už se Ti nezdál tvůj "Made in Germany" filtr? Že jsi jeho skleněnou část chtěl nechat navždy ve Finsku? No dobře, dobře, chápu tvé potřeby. Tak mi aspoň nech na sebe památku v podobě zaraženého kroužku do objektivu, díky Ti můj miláčku filtře, sbohem má lásko filtrová. Tvůj novější bratříček "Made in Japan" Tě jistě s hrdostí zastoupí. Pozn. pro čtenáře - vše je v pořádku, žiju já, všechny mé movité a nemovité majetky i všichni mí přátelé a spoluerasmáci. Po Brain games diskutujeme u Kebabs distributora nad dalším pokračováním večera a nakonec na dalších pár hodin končíme podniku s vestavěným busíkem. Okolo půlnoci je konec závažných diskuzí o smyslu Brna a poznávání dalších erasmáků a erasmaček při trochu zvláštní alternaci Ring of Fire v podobě mobilní aplikace a tak míříme do svých dočasných domovů.

Pátek, jdeme na to. Po přednášce z operačního systému UNIX vyrážím s Hankou na výlet do Salaspils - jihovýchodní části Rigy. K tomu výletu jsem mírně nevzdělán a pouze informován, že se jedná o památník k válce. Autobusem se dostáváme na konečnou, odkud pokračujeme po svých, krajina ubíhá, ukusuji jablko ze stromu u cesty a pomalu se blížíme. Celé památeční místo odděluje masivní betonový blok symbolizující bránu na ono místo. Už nápis "Aiz šiem vārtiem vaid zeme." (Země za touto bránou naříká.) na bráně prozrazuje mnoho, ale za zatažené oblohy a podzimního okolí vcházíme na místo. Ihned nás pohlcuje obrovský prostor naplněný reálným tlukotem srdce pocházejícím z jednoho z pomníků. Dochází nám slova a tak se mlčící snažíme smířit s obepínající bolestí tohoto místa. Nejde to. Na tomto místě byl v letech 1941 až 1944 koncentrační tábor, což nezodpovědně zjišťuji až tam. Celkem tu bylo vězněno až k 23 tisícům lidí, z toho se jich víc jak tři tisíce už nikdy nevrátili domů. Tábor byli během roku 1941 nuceni stavět sovětští zajatci a Židé z Rigy, Německa i Protektorátu Čechy a Morava. Už během výstavby zde zahynuly desítky a stovky obětí vzhledem k panujícím podmínkám. "Je to hrozné místo, sochy ani pomníky nedokáží vyjádřit utrpení tak jako srdeční rytmus. V betonových blocích na ploše, na místech baráků a hrobů, jsou vloženy plyšáci. Na vrcholu jednoho kvádru je položená izraelská vlajka." - Vratislav Konečný 2.8.2018. Pomalu se místem dostáváme do muzea, které je situováno v syrově betonovém kvádru, vstupní bráně. Jestli to do vstupu do muzea bylo těžké na zpracování, po vstupu se to stává nezměrně těžkým. Pro kontext, koncentrační tábory ve mě vyvolávají už tak silné zprostředkované vzpomínky na mého pradědečka, který strávil část svého života v Osvětimi, odkud, narozdíl od milionů dalších, měl to štěstí se vrátit. V muzeu si pouštíme výpovědi lidí, kteří v Salaspilsu byli uvězněni, což nás dostává na emocionální úroveň, kdy to ještě zvládáme. Co už nezvládáme, jsou překlady dopisů matek a otců svým dětem domů. Zalykám se slzami a musím se mezi jednotlivými dopisy prodýchat do relativního klidna. Takto hluboce dušeryvných dopisů čteme několik a většina z nich ve mě vyvolává stejnou reakci. V kontextu místa a jeho historie zcela určitě zatím nejhorší zážitek možná nejen mého Erasmu. A stejně v dnešní době existují lidé, co popírají Holokaust, zločin, při kterém Nacisté vraždili, mučili a věznili nevinné lidi.

Upřímně, už pár dní jsem přemýšlel, jak pojmout pátek tohoto týdne. Doufal jsem, že se mi to povede tak zcela taktně, jak je mou občanskou povinností, tak otevřeně, jak jsem chtěl, a tak taktně, jak jsem si přál. Zbytek pátku prakticky nestojí za zmínku, Salaspils mě paralyzoval na celý víkend.

Sobota je spíše odpočinková, kromě delšího spánku se rozhoupáváme na návštěvě ostrova Zaķusala [zaťusala], kde kromě lotyšské televize a rádio-televizní věže neleží nic. Teda leží zde rybáři a všichni, kdo si chtějí provětrat hlavu. Jinak je ostrov celkem rovnoměrně pokryt odpadky, což je, při příjemně podzimní atmosféře lesa a přírody, dost nechutné. Také je sobotním zjištěním, že Lotyšové rádi přidávají i do sladkých dezertů najemno nadrcený chléb - budu se opakovat, ale nechutné.

Týden zakončuje pracovní neděle, úkolů se teď nějak nahromadilo, takže je třeba je po tom všem odkládání někdy udělat. Takže se nořím do vírů výpočetní složitosti (takové to P!=NP, jestli to někomu něco říká) a LaTeXu (už mi chyběl - a to není myšleno ironicky, fakt je to super věc) a tvořím téměř celé odpoledne věci do školy - kromě jednoho vyvětrání se v podobně rižského běhu. Riga je láska.

Dnes výjimečně bez hudby, ani ne tak, že bych nevěděl jakou, spíš v úctě ke všem obětem obou světových válek.