Jsem Joe

Josef Kolář | February 2024

existuju tvořím píšu

Dvacátýprvní rižský týden - petrohradský

2/24/2020


Týden s mohutným dokončováním všeho rozdělaného a výletem do Ruské federace. A to je vám, panečku, teprve výlet. True slavs na cestě do velkého Ruska aneb máme rádi levné a dlouhé výlety.

Týden s mohutným dokončováním všeho rozdělaného a výletem do Ruské federace. A to je vám, panečku, teprve výlet. True slavs na cestě do velkého Ruska aneb máme rádi levné a dlouhé výlety.

Pondělí, spousta práce s dotahováním jednoho z posledních úkolů, kolejní vaření Pasta Run Fasta a také statistika od Revolutu, že jejich kartu jsem za čtyři měsíce použil 306krát, krásné! Večer dostanu do pokoje dvě zcela soustředěné kolegyně, při účasti kterých dokončuji se sluchátky úkol, který samozřejmě mohl být hotový mnohem dříve, ale kdy bychom jezdili na ty výlety, že?

Soustředění lidé pracují či si jen hrají aneb "potřebuju pracovat", "tak my přijdem a budeme potichu".

Po "ranním" obědu v Daily, dalším z řady těch rozlučkových, činíme procházkou průzkum další části Rigy, tentokrát severozápadní směrem. Tam zjišťujeme, že i Riga má svůj malý vítězný oblouk, že pořád nějak neznáme lotyšskou hymnu podle slova a místo, abychom mrzli celé odpoledne, zasedáme k diskuzím o blížícím se Petrohradu do jednoho z kavárenských podniků. Z toho nás vyhazují dosti takticky pouhým zhasnutím světel, takže si dáváme Lido večeři a míříme do našich domovů. Večer ještě zábava v podobě požadavku na správku stylistiky jednoho poloreklamního příspěvku na brigádu ve formě výroby hromady fotek čárových kódů - ale co bych pro Sonyho neudělal!

Všemožné fotky všemožných čárových kódů všemožných produktů plní naše mobily a já tak plním přání mého nejlepšího kamaráda, který má prostě jen úchylku na čárové kódy (či je v tom něco víc?).

Středa, ten den D odjezdu do Ruska přišel. Přes den další kolejní vaření, focení čárových kódů, oprava erární pánvičky (nářadím ze secret Santy, které se prostě hodí) a nakonec i balení. Vzhledem k tomu, že náš čeká pár výletů během semestru jen s příručákem, musím se začít učit balit jen s osobními věcmi i fototechnikou dost skromně. Na pátou hodinu se nabalení s jedním sdíleným kufříkem pro tři lidi (kde z mé teoretické třetiny kufru nechávám většinu mým spolucestovnicím - Hanka tedy tvrdí, že spíš Kice, nikdo už se nikdy nedozví, kde byla pravda) dostavujeme na centrální autobusové nádraží, abychom po polovízové jízdenkové kontrole mohli fičet směrem Tallin. No anglické stránky a jízdenky nezaručují anglicky mluvící personál, takže ještě v Rize se nám dostává autobusového hlášení v lotyštině i ruštině, což je sice pěkné, ale pro nás spíš vtipné, protože já rozumím lotyšsky ze zachrchlaného tak každé desáté slovo a Hanka z ruštiny tak každé třetí. Ale to nám zatím úplně nevadí, cesta pokračuje, studenti soukromých lotyšských vysokých škol plní čas prací, studenti těch veřejných pak sledováním filmů a diskuzemi o nesmyslnosti ne zcela pravdivých životopisných filmů. V estonském Pärnu do téměř liduprázdného autobusu přistupuje pár cestovatelů, řidič opět opakuje své naučené lotyšské i ruské hlášky a my dále míříme na hlavní město Estonska. V něm nejdříve dosti pochybně vykládáme jednu spolucestující, abychom ji na nádraží nabrali zase zpět společně s našimi spolucestovateli, čtyřmi zástupci nastupujících států po rozdělení Československa. Cesta dále ubíhá rychle, cestou kupujeme lístky na hokejový zápas v cílové destinaci a stavíme až na estonské části hranic s Ruskou federací, kde se také loučíme na nějakou dobu s Schengenským prostorem, téměř se slzou v oku. Na ruské straně teprve začíná ta pravá zábava - krásně historická celnice, budky a v nich okrojované ruské pracovnice celnice. Vstup do Federace se nám daří všem (i těm s podezřelým růžovým kufrem plným dámského oblečení, viď, Joe) až na jednoho z Turků, který nejspíš úplně nepobral, jak to funguje s turistickými vízy do deváté nejlidnatější země světa (a také na této celnici začíná tour skrz azbuku, díky Hanko, za pár dnů to budeme mít v malíčku a jako prvňáčci budeme nahlas hláskovat vše kolem sebe). Na Turka, co strávil pár desítek minut za zavřenými dveřmi, čekáme v autobusu, ale vše je relativně rychle vyřízeno a my míříme na Petrohrad! Pokračující noc nesvádí ke kvalitnímu spánku, ale spíše k diskuzím o vztahu k této východní velmoci, jejích lidem a státnímu zřízení - taková diskuze o dvou krabičkách sirek postavených na stole.

Vždy s úsměvem na rtech, především po hodinové instanci hry "Co umí tvůj kelímek?". Velké díky všem přítomným Slovanům!

Čtvrtek ráno, pětimilónový Petrohrad, familiérně Pitěr, druhé největší město této země, nás vítá. Prší, ale nic na co bychom po téměř pěti měsících v Rize nebyli zvyklí - po desíti hodinách to každopádně tak příjemné není. Volíme variantu návštěvy západního řetězce, kde obnovujeme vnitrotělní zásoby energie snídaní a vnitroskupinovou vtipnou náladu hrou Kelímku, přes který vidíte až na konec světa (a taky umí lítat!). Po rozbřesku se počasí mírně umoudří, začínáme tedy s průzkumem tohoto mega města. Asi nejsem úplně povahy, která by dokázala oddělit historicky-architektonický zážitek od pohledu na celkové státní zřízení, takže je pro mě dost těžké obdivovat krásy památek zde. Většinu přesunů trávíme pomalým hláskováním všudepřítomných nápisů v azbuce, což do šedivého pršícího Petrohradu přidává kapku československé lidskosti. Před Zimním palácem (Aurora bude taky, nebojte) nás lákají turistochytači, my ale děláme pár selfíček na horší časy a pokračujeme dále městem. Pochod městem zakončujeme v podniku s příznačným názvem Komunalnya Strana, kde nám pobyt zpříjemňují obrazy bývalých vládců tohoto území, no radost. A také tam přichází jeden z humorných vrcholů výletu, na televizi promítají něco jako pořad o vaření, kde ruská dáma v letech vysvětluje a i prakticky ukazuje tvorbu dortu. Dva kruhové korpusy půlí dle výšky na poloviny, ovšem jeden ze čtyř kruhů mizí a stejně tak mizí i jakékoliv záchvěvy profesionality, když rukou podebírá kývající se dort a dosti nešetrně jej téměř hází na podstavec. Hromady čokolády a ruský komentář to opravdu nezachraňují, umíráme smíchem za podivných pohledů okolosedících i usmívajícího se personálu. Dílo jest dokončeno ve chvíli, kdy se na konci pořadu zobrazí informace o tom, že se jednalo o Torta Praga, tedy o pražský dort - unavení, ale zcela vysmátí, odcházíme konečně do našeho dočasného bydliště. Dmitrij nám ukazuje náš téměř palácový vypůjčený bytík, střídáme se ve sprše, rovnáme všemožně záda po noci v autobuse (spaní na parketách je prostě láska), dáváme dvacet až stodvacet a těšíme se na večerní hokej. Cesta na hokej začíná opět vtipnou situací, snažíme se na stanici Чка́ловская fialové linky domluvit s pokladní na koupi sedmi lítaček na čtyři dny. Angličtina? Ale kdeže! Rusky neumíme, díla se tedy chopí Lucka s Šimonem a slovenskýma rukama a nohama domlouvají koupi, nakonec úspěšně a velmi vtipně, především díky závěrečnému "supeer ďakujem" směrem k paní pokladní. První průchod bezpečnostními rámy, první příjezd metrosoupravy a tradá směrem k Ledovému paláci, domácímu stadionu místního klubu KHL. Tam už nás čeká již známý helsinský Jokerit, celkem v klidu nacházíme naše místa a stadion se začíná pomalu plnit. Musíme si rychle zvykat na to, že neustálé broukání ruské hymny není úplně v pořádku a že i mezinárodními slovy bychom měli trochu šetřit, zvlášť když se bavíme o liberálním pohledu na genderové studie. Úvodní ceremoniál, finská hymna, kterou si užívá především Hanka a potom okamžik, na který čekáme celý den. Rossija – svjaščennaja naša děržava, Rossija – ljubimaja naša strana! Prvních dvacet sekund hraje i hudba, poté se do plic opírá celý stadion bez jejího podkresu. No napsal bych kulervoucí zážitek, ale zas tak silné to nebylo - takové průměrné zimomravky. Velmi vyrovnaný zápas končí nakonec výhrou Petrohradu v poměru 4-1, po zápase sbíráme pár červených i modrých tleskátek a v tlačenici míříme zpět do ubytování. Po cestě zastávka v obchodě, kde si poprvé užíváme ruského produktového košíku a také objevujeme, že zákaz prodeje alkoholu po desáté platí i zde - takové krásné litevské déjà vu, jen o pár set kilometrů jinde a o dvě hodiny později (technicky jen o jednu, naše elektronické přístroje nám s přechodem posouvaly čas). Suchý večer tedy ve znamení plánování dalších dnů, rozpráváním o pocitech z Petrohradu a společného stolování.

Unavení, zmoklí, uchození, špinaví a smradlaví muži, pořád krásné a čisté ženy, všichni v Ruské federaci, ale přesto s úsměvem na rtech.

Spotify mi právě automaticky naservírovalo Váňu z Vorkuty, náhoda? nemyslím si.

Pátek, hurá na zbytek centra - nezápisníkuji asi úplně pro výpis památek, co jsme viděli, nejlepší bude nejspíš odkázat fotoalbum, které se mi podařilo na místě pořídit. Celodenní putování přerušujeme návštěvou v celkem na náhodu nalezené restauraci U Švejka, kde necháváme po jídle i pití pro sedm slovanských osob krásných 4785 rublů, na platbu kartou se tu ovšem nikdo moc netváří (šedá zóna ekonomiky?). Celkem brzy po mírném oddechu prohrávám svou "sázku" o tom, že v Petrohradu neuvidíme více jak jednu Teslu (bohužel, návštěva nejbohatší části města mi moc nepomohla). Pátek zakončujeme ve věhlasné Ermitáž, kde si dáváme rozchod a musím upřímně oznámit, že mi teda takto obrovská sbírka historických předmětů nijak neustřeluje. Všudopřítomná přezdobenost, zlato, koberce a vše naleštěné na mě prostě neplatí, sorry, Rusko. Se Slovenkou Kikou hledáme dvě hodiny obrazy, kde nejsou nazí lidé a nevraždí se tam (většinou dost marně) a také si všímáme dost zvláštního úkazu na mincích Kateřiny II. Veliké, která na nich má s přibývajícím věkem větší a větší poprsí - a to nejen v ploše, ale i ve výšce mince - zvláštní to úkaz! Druhá část skupiny se mezitím zvěčňuje s nahými pánskými pohlavními orgány na sochách i portréty Vladimira Ilyicha Ulyanova. Pánská přirození i portréty zmíněného pána plní pozadí mých ploch na mém chytrém telefonu a my se přes obchod se suvenýry vracíme zpátky na Lenina Ulitsa, tentokrát už poučeni o pravidlech při prodeji alkoholu. S večeří přicmrndávám Hanče (kuchyně je prostě má oblíbená místnost v bytě) a za chvíli společně večeříme. Večer pak obohacujeme divadelní hrou z Hranostaje.cz, při které všichni brečíme smíchy už při čtení pravidel ("stoupne si na čtyři a řekne: jsem barový pult."), natožpak při hraní (sekačky, Ježíše, hlavičky dítěte a plodové vody při zvláštním porodu, mostu i bratislavského UFO baru) - díky, bylo to super!

Inteligentní a zcela duchempřítomní vysokoškoláci se baví v Ruské federaci.

Sobota, výlet z výletu, téměř jako se sny v Inception. Po vlažném začátku se metrujeme na jednu z krásnějších stanic petrohradského metra, na jejímž povrchu vybíráme nějaké ty rublíky (díky, Revolute) a pokračujeme dále k autobusu. Dobrým načasováním nebo spíš náhodou si zrovna dobíháme naše číslo, do kterého lezeme nejdříve s mírnou nejistotou, poté už najisto. Konduktorka, tedy taková paní polorevizorka, se nás obratem ptá, kam tedy jedeme, Petrodvorce jí stačí, i zastávku k výstupu se nám snaží vysvětlit. Její pracovní pozici tedy ne úplně chápeme, přišla, orazili jsme jí do přístroje naše RFID lítačky a to bylo vše (jak kdyby to nezvládla krabička na tyčce, ale to zmíním, doufám, v nějakém článku o dojmech z Ruska). Cesta neubíhá úplně rychle, ale po cestě alespoň slovenská část přirovnává té české části jednotlivé pohledy na Petrohrad k pohledům v Bratislavě, takže se cítíme téměř jako doma u bratrů. Petrodvorce nás vítají v krásném sluníčkovatém počasí, procházíme si téměř liduprázdný park až k hlavní puzzle památce. V ní zjišťujeme, že stupňovaný argument "jsme studenti", "máme i ISIC", "jsme Slovani", "umíme slav squat" až k "zazpíváme i ruskou hymnu" nefunguje a za vstup bychom museli platit plnou částku, což nám za to zase nestojí. Raději si děláme procházku do přilehlých parků, přerušovanou krmením Lucky mlíkem a zastávkou na společnou svačinu a fotošůt i pro fotografa. Oběd dáváme v typicky ruském Tokyo city i s pár rundami místních alkoholových specialit a následně už pokračujeme směrem první vlaková zkušenost s Ruskem, s čímž pomalu přichází vrchol dne. O jízdenky se nejdříve snažíme v automatu, který zcela nespolupracuje (teda s průměrně pětisekundovou odezvou), následně ovšem nacházíme anglicky mluvící ženu v čekárně, která nám pomáhá vykomunikovat koupi jízdenek zpátky s ženou za pultem. Úsměvný mi přijde moment, kdy paní za přepážkou řekne "třista šedesát", my začínáme chystat 360 rublíků, hodná paní překladatelka nám začíná překládat že teda three hundred sixty a my na ní koukáme, proč nám to překládá, že to je přece jasné, když to řekla paní za přepážkou. Po vlezu přes turnikety hrajeme chvíli "Osobnosti", hádací hru o znalosti vlastních asociací navzájem, aby nás následně příjemně překvapil velmi čistý a moderní stav přijíždějící vlakové soupravy, kterou bych svým nešotoušským okem odhadl na rakouský Stadler. Unavení míříme směrem Petrohradu, když se o otevřeného prostoru vagonu otevřou dveře, mladý chlapík vytáhne kombo a na celý vagon pěje skrz tento přístroj. Přijde nám to mírně úsměvné, ale rozhodně to není vše. Pěvec odchází a přichází z druhé strany pán s knihami. Dvě očividně těžké tašky skládá u vchodu a rusky na celý vagón spouští svou nabídku, dětské i dospělé knihy se mu míhají rukama a my dost brzy vzpomínáme legendu Horsta Fuchse. A přátelé, to pořád není vše! Ze stejné strany se brzy po knihaři objevuje paní prodávající obaly na pasy a další blbosti, ale především, světelné meče! To už se náš smích rozeznívá na celý prostor, což nejspíš neradi nesou naši spolucestující, ale co už, my se prostě rádi smějeme. Sobotní večeře opět zdravá ve formě zeleninového salátu a oliv, dokud tedy nedojde k druhému koštu vína, ruské standardní vodky a šíleně hnusných, naložených, zelených omylem ukradených paprik, které slouží společně s alkoholem k vyšší gamifikaci a multiplayerizaci již tak náročné, ale singleplayerové, hry.

Slované, prokazatelně dřeplí Slované, zdraví z návstěvy Petrodvorců! Možná, že je to jen zcela neobjektivní pozorování, ale zdá se mi, že s přibývajícím časem na Erasmu a více slav squaty mi tato pozice začíná být i pohodlná k trávení času.

Neděle, poslední den našeho pobytu v této zemi - poklízíme naše dočasné bývání, zjišťujeme, že kód na dveřích měl časovou platnost, takže odejdeme a pápá, a pomalu se tak vykodrcáváme z naší čtvrti. Prvně tedy bojovka s vyřešením odpadu, Dmitrijovo "doleva, doleva, rovně, rovně, doprava" úplně nefunguje, takže se třemi pytli obíháme několik okolních bloků, ale neúspěšně, pytle tedy končí vedle již založené černé skládky v podobě dvou světlých pytlů opřených o plot. Pěšky se přesouváme na zastávku tramvaje, které v Petrohradu nejezdí jakože na čas, ale na intervaly, takže v inkriminovaném čase jezdí jednou za 14 až 18 minut. Na zastávce čekáme dobrou půlhodinku a šalinka nikde, místo toho okolo prochází nejedni obyvatelé s čirou tekutinou v barelu - vodka? voda? nikdy se nedozvíme, co bylo ve slevě. Každopádně električka po nějaké době přijíždí a my se vydáváme rachotícím strojem zase zpět do centra města, kde nás čeká onen (ne)slavný křižník Aurora, který pomáhá Rusku už nejspíš jen z ekonomického hlediska, vzhledem k jeho částečnému přibetonování k dnu. Před západem slunce ještě svatý Izák a další historické pozůstalosti, poslední útok na obchod se suvenýry a pak návštěva úplně ňúňo veganské burgrárny, kde jsme si mohli navolit vlastní všechno v našem vlastním burgeru - také tam trávíme pár hodinek, především diskuzemi o adopcích, výchově a dětských domovech (když my tak rádi spořádaně a bez argumentačních faulů diskutujeme). Poté poslední cesta kolem petrohradských kanálů, nákup svačinek na cestu včetně pár speciálních úlovků včetně pivka na usnutí do autobusu a už se ocitáme po bezpečnostní kontrole v čekárně místního autobusového nádraží. Poslední selfie a nastupujeme po další pasové kontrole do autobusu, jedno velké pápá Petrohradu, který nás pouští ze svých svárů a s opět téměř prázdným autobusem si to štrádujeme zpět do Schengenu. Na hranicích opět všichni ven, opět ruské budky, opět paní za přepážkou, opět neúsměv na ni a opět razítko do pasu. Po budce nás velmi pobaví požadavek řidiče na otevření pasu na stránce s "krásným štamplíkem", který samozřejmě chápeme, což nám po kontrole dalším celníkem dovoluje přesun o krásných padesát metrů do duty-free obchodu. Logicky jej bereme útokem a pořizujeme pár lahví do sbírky "zvláštní lahve zvláštního moku z celého zvláštního světa". Neděle je završena vstupem do Schengenského prostoru, který je také nejkontrolovanějším přechodem hranice ze všech čtyř za celý náš výlet - což mě, občana republiky v Schengenském prostoru, upřímně těší! Nejdřív mě čeká pokec s vrstevníkem za přepážkou, celkově na něj máme s kluky štěstí, vzhledem k tomu, že ženská část našeho výletu se dostává k paní vedle. Nejspíše Estonci vysvětluji, proč chci zpátky (ne úplně zevrubně, to bychom tam stáli ještě dlouho), on mi obratem vrací pas a otevírá dveře domů! Teda ne úplně domů, ale zatím jen za paní, které stačí jen zběžná informace o tom, co dovážím, což mám celkem štěstí, protože spolucestující Ondra vykládá dost podrobně celou svou batožinu. Na druhou stranu i trochu smůlu, Slovenka Kika probíhá s růžovým kufříkem bez povšimnutí rovnou do výstupní čekárny, což je trochu zvláštní. Každopádně jsme opět nabusení a týden bychom zakončovalo různě spící/koukající na seriály/konverzující, ovšem to by Ecolines nemohli mít mírně nesmyslnou dvouhodinovou zastávku za hranicemi, kterou ovšem řidič ruským hlasováním po chvíli přesouvá až do Tallinu, takže se nakonec daří držet vektor rychlosti zpět do centrální baltské země.

Petrohradské metro, slovanský dřep, kalendáře s Vladimírem a parta super lidí. Co může být víc?

A jeden předběžný komentář k doufám budoucímu článku o poznatcích z Ruska: Petrohrad je jak ruské České dráhy, trochu pozadu, ale s zážitek je s vámi na celý život.

Fuuuh, rekordní a dost náročný příspěvek. Letní semestr nám začal a kromě blogu už zase válčím na více frontách včetně školy, sestavování rozvrhu, fotografickém dobrovolničení pro místní ESN a neustávajícího výletování včetně pikniků na rozhlednách. Riga je láska, Erasmus je láska!

"V bažinách plných smútku dračích hovén,
a nikto z nás neví jako z toho ven,
Nikto z nás neví jak z toho vyjsť
V bažinách plných mŕl a hnusných hlíst." -
Píseň pojednávající o lidských střevech, nebo možná také o špinavém a zaparazitovaném lidském nitru, od ne příliš známé slovenské kapely Bijouterrier