Dobré ráno milá, zpívá David Stypka v jedné ze svých proslavenějších skladeb Ewě Farné - propůjčím si z jeho tří úvodních slov dvě a rád nimi pozdravím i mého čtenáře - takže dobré ráno, poledne, odpoledne, večer, milý čtenáři, dostal ses k tomuto článku jistě rád, protože se jistě plný zvědavosti chceš dozvědět, co říká Joe na druhý kalendářní týden v Rize.

V pondělí se zodpovědně, kromě pár seriálů, učím na odpolední zkoušku z mé milované Lotyštiny. Prolétávám pády, slovíčka, nakupování, časování sloves, číslovky, předložkové vazby a spousta dalšího - a na krásných 16.30 (škoda že naposled tento semestr) hurá na fakultu humanitních studií. Po cestě ještě využívám výhod místního dopravního podniku a snažím se si dobít jízdy na moji lítačkovou kartičku. Automat se asi blbě vyspal, protože jeho odezva na jakékoliv akce se pohybuje od 5 000 ms až k 20 000 ms, takže u něj trávím o dost víc času, než jsem odhadoval. Ale nic, co by vadilo, naše nejmilejší učitelka lotyštiny Laura si také dává načas a začínáme tak o trochu později. Test prolétávám celkem v klidu, esej o mém bytí v Rize zakončuji krásným Rīga ir liela pilsēta, bet ļoti skaista. Pak ještě vyjádření díků Lauře za perfektně vedený kurz a hurá na hokej. Finský Jokerit dorazil do Rigy a pokusí se zde uloupit do tabulky KHL nějaké bodíky. A že se mu daří, čtyři fíky do rižské branky během první třetiny a pak ještě tři. Ale bavíme se hokejem, kde nastupuje československá dvojice hráčů a večer poté zakončujeme, kde jinde než v Ježkovi - téměř centrálním, do kterého nám to vyšlo vlastně poprvé (a taky jsme museli ukazovat občanské identifikace, takže díky, díky). Můj večer každopádně pokračuje až do rána, učím se na zkoušku z paralelních algoritmů, protože dřív to nějak nešlo, no.

Úterý začíná velmi brzo a po jednom REM cyklu vyrážím směr univerzita napsat jednu z posledních zkoušek semestru. Psanou verzi zkoušky střílím celkem s přehledem, co mi ovšem mírně dělá starosti, je má termoregulace ve velmi zmrzlé Rize. Upřímně, zbytek dne spíš prospím, večer ujíždíme s Hankou na prvním dílu pochybné televizní soutěže produkované Českou televizí, kde hledáme podobnosti na místní známe na našem Erasmu - a že jich nacházíme!

Středa, výletu třeba. A pro tuto středu můj vysněný výlet do, pravděpodobně, zcela bezvýznamného města (s omluvou všem místním obyvatelům) Tukums. A proč vysněný? No když jsem poprvé, na cestě do Jelgavy, slyšel ten název, přirostl mi k srdci, tak podivný název, tak podivně přitažlivý, tak podivně hnusný. Takže už několik měsíců je Tukums prostě cílem. Ale co na místě? Vlastně celkem nic, procházíme polorozbitým městečkem až na hradní kopec, kterému ovšem chybí hrad a také k dětskému hřišti, kde v sobě nacházíme dětské duše a chvíli řádíme. Vlastně to není tak špatné, v centru nacházíme podnik, který si v šedém městě hraje na trochu něco kvalitnějšího, ovšem s rozlišováním mezi veganskou a vegetariánskou stravou mají problém. Tukums, jehož vlakové stanice se jmenují Tukums 1 a Tukums 2 zachovává v našich srdcích nesmazatelnou a překrásnou šedou šmouhu. Po výletě poprvé zkoušíme místní sushi podnik Tokyo City, ve kterém je opravdu nacpáno, ale svou kvalitu rozhodně prokazuje. A večer za odměnu ještě odměna v podobě dalšího ježka, tentokrát krásného domečku mírně z ruky, ale včetně deskovek, pěkného ježka barmana a vege verzí jinak nevege jídel (díky!). Ovšem k půlnoci zbýváme v dvoupatrové budově sami, takže se více či méně ovínění přesouváme do nejoblíbenější instance ježka na Avotu iela. S již známým barmanem, o kterém zjišťujeme, že není barmanem, vyjednáváme povolení pro konzumaci produktů donesených z předchozího ježka a užíváme tak konec dlouhého dne.

Téměř prázdný čtvrtek čeří zodpovědná příprava na výlet do Ruska - u budovy se světlou fasádou fotíme pasové fotky na naše budoucí elektronická ruská víza a zároveň vybaveni spoustou rad zasíláme na ruské ministerstvo zahraničních věcí naše registrace. Pak cvičíme naše mozkové a znalostní závity a hrajeme Českou hudbu, kterou Hanka dovezla (děkujeme!) - a na tomto místě pochvala pro Slovenku Kiku, která zvládala českou hru lépe než nadprůměrně!

V pátek přeskočíme až k večerní situaci (tedy kromě mé první rižské krupicové kaše, díky Hanko!), kdy já čekám u odjíždějící tramvaje, ve které se nachází skupina přátel, na jednu slečnu inženýrku, která přijde, spatří mě a místo, abychom počkali na další, se velmi svižně rozběhne za tramvají, aby ji stejně nechytila a společně jsme se prošli zase zpět. Vtipný momentík. A poté ještě jeden super okamžik a tím je střetnutí se spoustou mladých Lotyšů v ježkovi, které nám vždycky činí radost - networking provádíme rádi a často, především tipy na výlety, hudbu i lepší gramatiku se hodí vždycky, stejně jako pár lotyšských přátel na licoknize.

V sobotu nám uděluje Ruská federace vízum, juchů! Oslavujeme to v jinak klidný seriálový a školně úkolový den v nedalekém Lidu a také přípravou na nedělní výlet.

Neděli využíváme k výletu do vlakem dostupného Lielvarde a protože mám hned od rána výbornou náladu, pozpěvuji si a letmo tančím už cestou na zastávku a pokračuji v tom i na ní. Jednou za čas mám prostě návaly šťastné nálady, které přichází dost náhodně a nepředpokládatelně. Starší paní na mě ovšem koukají celkem nedůvěřivě, jsem tedy ve své dobré a zpívající náladě dost srovnáván Hankou, ale co už. Neděle je prostě super den! Po chvíli ve vlaku dorážíme do Lielvarde a pomalu procházíme lotyšským městečkem (řekl bych skoro pomaleji než standardní výlety) - velmi nás především baví místní architektura a to nejspíš díky přizvané Terce, které společně s námi přijde vtipná spousta místních střech i architektonických řešení. Cirka v půlce procházky se dostáváme do místního muzea věnovanému eposu Lāčplēsis - národnímu dílu všech Lotyšů pocházejícímu z 19. století z pera Andrejse Pumpurse - do češtiny je toto dílo přeloženo jako Souboj nad propastí. Místní paní ovšem neumí ani slovo anglicky, takže po chvíli testování nás ve znalostech lotyštiny přecházíme společně do ruštiny, kde už se trochu vyznáme a ona se v tu chvíli vyzná i v naší češtině - velmi úsměvná a radostná situace, při které se krásně ukazuje, že není třeba úplného pochopení, aby si otevření lidé rozuměli, když chtějí. A mimochodem, víte, že S. Feud pocházel z Příbora? Naše bytí v Lielvarde zakončujeme v motorestu na jídle, kde si celkem pochutnáme na velmi nadstandardně velkých porcích.

Psáno těsně před uvítacím týdnem pro letní semestr, začíná tu pomalu probíhat výměna stráží, takže uvidíme, jak se budou vyvíjet následující dny plné loučení a seznamování se.