Letí to - příspěvek pro tento týden rozepisuji v pátek, tedy v předden dnu, kdy tu budu čtyři týdny. Čtyři týdny! To už se blíží deseti procentům mého Erasmu tady - brrr. Riga mezitím velmi dynamicky střídá déšť s podzimním sluncem, noci už jsou chladné, ale ještě nestihlo mrznout. Jestli se Lotyši neusmívali v létě, začínám se trochu obávat, jak budou vypadat, až přijde zima.

Pondělí začíná později, vzhledem k tomu, že se vracíme z nočního promítání Shreka u Ádáma a dlouhých rozhovorů až nad ránem, ale to ničemu nevadí, abych si skočil pro mé první lotyšské učebnice. I přes veškerá upozornění na nefunkčnost vchodových dveří agentury, kam mířím, a nelogičnost veškerých orientačních prvků klepu na obchod agentury a za drobný peníz získávám sto stránek lotyšských cvičení, juchů! Po cestě také potkávám další typ sekáče, kde se odvíjí cena od dne v týdnu - aspoň znám další místo k útratě peněz. Laipa učebnice mi také berou část pozornosti pro následující hodinu z Teorie her (která je opět spíše filozofická než herněteoretická).

Po cestě ze školy se vyhecuji k prvnímu rižskému proběhnutí se, dle map plánovanému na tři kilometříky. Kéžby, ne úplně správně odbočuji a ocitám se ve čtvrti za kolejemi, kde jsem ještě nikdy nebyl. S pomocí mapy na zastávce a intuice (vyřazené z provozu) se dostávám zpět do ulic, které už tak nějak znám - prakticky se nalézám díky hřbitovu. Z původního dvacetiminutového plánu je čtyřicet a já nestíhám - ale pro všechny případy je tu Bolt a mé první projetí na elektrokoloběžce - celkem to letí a já stíhám další hodinu!

K večeru konečně oblíbená lotyština, nejspíš si ji budu muset stáhnout i do Duolinga, ať procvičuji i mimo hodiny - je to fakt sranda! Ka tevi sauc?

Úterý, standardně prací den, tentokrát s vloženým výletem do Akropole, nedalekého nákupního centra - na středeční hokej a transpoše sháníme papíry a voskovky. A také první návštěva nedalekého Kebabs a první falafel (výborný poměr cena/výkon, chuťově 3.5-4/5). V Akropoli bloudíme kolem ledové plochu uprostřed centra a nakonec nacházíme i Pepco s papíry a voskovkami - takže úspěch, na kolejích umisťujeme na papír kusy vosku do tvarů písmen a vznikají první kusy transpošů na středu. Večer mezinárodní party u Gruzijce na druhé straně města, každopádně večer plný mezinárodní hudby (kuk, Jožine), dobrých i horších společenských her a hromady hudby končí až nad ránem, kdy Boltem s lotyšskou konvezační patnáctiminutovkou míříme do postelí.

Středa velký hokejový den, kromě jedné přednášky a lotyštiny (tajně přesunuté o skupinu dřív) míříme na hokej Riga vs. Jaroslavl (s českým obráncem Kubou Nakládalem #22). Brát trolejbus číslo tři, zní Slovanskou skupinou. Spěchem letíme z lotyštiny a popaměti vybírám Merkela iela, tam přece trojka stojí. A dokonce i přijíždí, za mohutného deště naskakujeme a necháváme se pomalu odvézt. I když už několik týdnů hledám dopravu skrz Moovit, pro jistotu kontroluji i přes GMapy - z tama si také pamatuji přibližný tvar výstupní zastávky a počet zastávek, které máme projet.

Neznalí této části Rigy a spokojení se v harmonice kloubáku mírně zakecáváme, až nám to přijde podezřelé - letmý pohled do mapy ukazuje jisté, jsme o blok jinde. Takže na [nákama pjétura] vystupujeme a zjišťujeme brzy proč - ono to vozidlo nemá tykadla! Takže to je jen bus číslo tři a ne trolejbus číslo tři. Díky, Rigas Satiskme, fakt díky. Po menším zpoždění dorážíme k Arena Riga, kde už Slované odchytili překupníka s lístky, který nám nabízí místa nad brankou za slušnou cenu. Ale docházím pozdě, lístky už jsme koupili, takže se jen modlit, že projdeme. I to se nakonec daří a přes malé neshody o podobě slovenské vlajky (museli ji vidět tři muži v oblecích, aby prošla - holt moc připomíná ruskou) nalézáme svá místa.

Vzhledem k tomu, že fandíme ruskému týmu, nejsou nejbližší fandící Rižané úplně spokojeni, při srovnání od Rigy dokonce vytahují i sprostá gesta a podobně - ale nenecháváme se do ničeho zatáhnout a jedeme si svoji pozitivní dál. I přes vyrovnání Rigy pár chvilek před sirénou druhé třetiny nakonec Lokomotiv vítězí a my tleskáme směrem k sektoru hostí, kam pár fanoušků přijelo. Ale náš reprezentant Nakládal se moc nevyznamenal, nevěnuje nám ani pohled, natožpak fotku či podpis - příště lépe, Jakube! Večer ukončujeme v oblíbeném Lidu u zeleniny a brambor.

Odpočinkový čtvrtek rámuje Riga jak jinak než deštivým počasím, takže kromě večeřo-nákupu řeším drobné věci do školy, pospávám a také se poprvé koukám na La La Land - takových 3,5/5, na uzpívané sladké věci moc nejsem - ale nad má očekávání.

Pátek má kromě ranní přednášky o UNIXu i další dvě události. Oběd máme v úzkém kruhu ve veganské restauraci Fat Pumpkin, první můj rižský burger je fakt výborný - oslavujeme měsíc v Rize. Poté míříme k jedné ze Slovanek na byt tvořit transparenty na rižskou instanci demonstrace Fridays For Future. Vše se daří, až nečekaně lehce se dostávám k fiXe a já, umělecký neumě(te)l kreslím písmenka a celé nápisy. S hudbou v uších se barvou plní bílé papíry a my s mírným zpožděním následně vyrážíme na místo střetnutí, kde už na nás čekají stovky lidí a samozřejmě déšť. Z projevů je anglicky dobrých deset procent, i tak si to užíváme a odhadujeme, co skrývají lotyšské nápisy na transparentech okolo. Po protestu otáčíme své domovy a míříme k Ádámovi na pečené brambory, karetní hry a pár vlídných konerzací. O Ádáma je to známý scénář, oblíbené Tallinas Pagalms, kde nás čeká příjemný babičkovský obýváček s DJ, co hraje z vinylů. Riga je láska. Zvládáme tančit až do zavíračky, která když nastává a my se oblékáme, je zrušena prvními tóny z We are the champions, což nás opět žene na parket. Po vyprovození Slovanek míříme s nejmladšími ze Slovanů na koleje a uleháme znavení do postelí.

Sobota výjimečně neprší, po odpoledním probuzení rychle rozplánováváme zbytek soboty - míříme v menší skupině přeživších po noci na rižský lesní hřbitov. Takováto místa se mi těžko popisují slovy, ale existuje k tomuto výletu samozřejmě i album fotek, ze kterého se dá místní atmosféra nasát lépe. Sobotu zakončujeme u vodní dýmky, hodnocení filmů a diskuzích o nesmrtelnosti chrousta.

Neděle je den úplně na houby. Teda jako že jedeme na houby. Vlakem - no chápete - [nákama pjétura] Lilaste. Za mrholícího počasí pronikáme do místních lesů, kde se tašky prvně plní především odpadky. Ovšem po pár kilometrech, písničkách a litrů vody z nebe nalézáme první úlovky - s naší houbonezkušeností posíláme raději do našich domovů a domovů našich známých miliony pixelů s obrázky našich úlovků, aby mohly být patřičně zverifikovány. Verdikt zní Klouzek modřínový, jedlé, žádná psychoturistika nehrozí - poděkování za analýzu míří na severovýchod Čech! Takových nalézáme ještě půl textilní tašky (bo košík nemáme), dále se naplnila taška odpadky po okraj a náhodou potkáváme i moře - v devíti stupních a vytrvalém mrholení. Zcela durch poté vyčkáváme společně s dědečkem Lotyšem na zastávce na vlakovou soupravu, která nás úspěšně dováží zpět do hlavního města Lotyšska (i s hudebním doprovodem od (skautů?) Lotyšů a výpravy rakouské základní školy při společném Imagine).

S radostí otáčíme v domovech horkou sprchu a přes Rimi míříme ke Slovance do centra uvařit ty naše výtvory. Roses are red, Violets are blue, na jídlo je super pohled, miska je plná salátů. No ve zkratce super večer!

Nepochybně náročný týden, hokej, demonstrace, výlet, výlet. Uvidíme, jak půjde psát blog do dalších týdnů, začíná se zapojovat do mého volného času i škola (a samozřejmě další výlety).