Jsem Joe

Josef Kolář | February 2024

existuju tvořím píšu

Dvacátdevátý rižský týden - užskorokaranténní

7/11/2020


Pojďme zavzpomínat ma třetí březnový týden, kdy to ještě nevypadalo tak špatně, úsměvy nemrzly z čínské chřipky ale z mrazu a můj druhý semestr vypadal jako celkem normálně rozběhnutý.

Pojďme zavzpomínat ma třetí březnový týden, kdy to ještě nevypadalo tak špatně, úsměvy nemrzly z čínské chřipky ale z mrazu a můj druhý semestr vypadal jako celkem normálně rozběhnutý.

Pondělí, při kterém vstáváme po nočním dosednutí na dráhu rižského letiště, je velmi prázdným dnem - totiž, prázdným programem. Rozhodně ne prázdným emočně, dostávám totiž lotyšsky psané přání k mým uplynulým narozeninám od mé milované sestřičky (díky, ségra! <3). Zároveň začínám odpoledne místo s dovolením přeskočené školy probírat islandské fotky a to je jiná nádhera a opět emoce, výlet to byl super.

Mateřská lotyština to není, ale s mírnou pomocí kamaráda Google překladače přání od srdce potěšilo, díky ségra!

Úterý, eat pasta run fasta, dále zpracovávám fotky, mezitím co se nám pomalu, potajmu a zcela zticha, blíží zavření škol. Internetem spíš létají memy, než obavy z přicházejícího a studenti se radují, první z legendárních tiskovek české vlády a od 11. března se zakazuje osobní účast studentů na vysokých školách, no začínáme pěkně. Z povzdálí Rigy se zatím smějeme. Rekordně po dvou dnech zakončuji zpracování víc jak dvou tisíce fotek z Islandu a den uzavírá noční procházka temnou Rigou ve velmi kvalitní atmosféře do uší hrajících Pink Floyd.

"A jeje, to jsem se bála" - vtípky začínají.

Středa, ESN třeba - dost možná poslední ESN schůzka za celou mou mikro rižskou ESN kariéru, ale ještě uvidíme. Přes den pravděpodobně škola, kdo ví po tolika měsících, ale zase si říkám, že bych opravdu byl takový zodpovědný student? Na tomto ESN je mi taktéž popřáno k narozeninám, tentokrát ne lotyšsky ale vítanou angličtinou, takže paldies, Draugi! Následně mířím v rižském dešti do oblíbeného Ježka, přece jenom už se to bez něj nedá vydržet. Nejprve obsazuji stůl sám a vyřizuji pracovní věci, poté mě pod stolem navštěvuje lotyšský suns a nakonec se sejdeme dokonce ve čtyřech. Večerem se line sladké ježčí víno a témata motající se okolo ukrajinské elektronické taneční hudby a jak se vlastně navrhují hadry, domů spíš nad pozdním večerem než nad brzkým ránem (a s ulovenou Tesličkou).

Ježkové večerní posezení s táborovou prací, pizzou a mlékem milé dámy, tedy německým exportním kouskem.

Tak, čtvrtek 12. března, nejspíš definující den pro celý letní erasmový semestr - to, že peru, není zas tak důležité, důležitější jsou všechna nařízení a informace, která přicházejí jak z lotyšské, tak z české strany. Dům zahraniční spolupráce, Vysoké Učení Technické v Brně, University of Latvia, Government of Latvia, rodinné chaty, ESN Riga, internety, no všude se to valí. Lotyšská vláda zakazuje společně s vyhlášením nouzového stavu (o dva dny později než ČR) osobní účast studentům vysokých škol, takže prozatím žádný další prezenční Erasmus, Joe, žádný. V rámci ESN máme organizační schůzku ke konceptu plánovaných City Games, nápady i koncepty končí v teple Google dokumentu, kde ovšem zůstanou schované na další měsíce. Tak nějak si zatím nepřipouštíme, že by aktuální situace měla mít vliv na další týdny, nebo snad měsíce (hahaha). Cestou nazpět to spíš vidím směrem obchod a spát, od narozenin to ovšem nemám tak dlouho a zbytek pár mých přátel a kamarádů říká na tento plán ne (ovšem zdařilo se jim to jen velmi těsně). Rychle mizím v labyrintu chodeb nedalekého studentského bydlení, abych byl po chvíli zdánlivého bloudění obdarován krtkovým dortem a přáními - díky, kamarádi, těšíte mne velmi, ale už, prosím, stačí! Končíme někdy nad ránem pomalým rozchodem na všechny možné strany. Memíky jedou celý den, takže se před spaním ještě dost nasměji, především v interní ESN chatu; Boomer Remover alias pro covid nebo Apple výrobek iMask za $999 baví převelice.

Oko gurmána lehce nalezne krtkův dort a chlebíčky z místně dostupných surovin - inu, lepší fotku jsem nenašel, není každý den fotografické posvícení. Ale ještě jedno poslední velké děkuji, drazí!

Pátek, dosti napěchovaný týden se nám blíží ke konci. Nutno podotknout, že zdaleka neprázdná množina mezinárodních studentů dělá absurdní scény už minimálně třetí den na společném rižském WhatsApp chatu a my, Slované, se spíš bavíme. Dobrá, dobrá, možná není úplně vhodná doba si z toho dělat jen srandu, ale jak pomůžeme situaci dohady o tom, který výlet či akce budou zrušeny a diskuzemi, že tu všichni umřeme? Nijak, večer tedy svoláváme Slovany na 1Home, zakazujeme si po prvotní hodině vyslovovat to slovo a hrajeme do rána deskovky při vnitřní dezinfekci nejen lotyšskými alkoholovými destiláty.

Ve více lidech, než čtyřech, a s více rozšířeními, než žádným, to má celkem šťávu - zvlášť pro ty, kdo nechápou, kolik rolí tato karetní hra skrývá a kolik falešných náznaků je schopen její hráč vygenerovat.

Sobota první z loučících dnů, kterých bude v příštích dnech mnoho. Danny, který má letenku na tuto sobotu už pěkných pár týdnů, ověřuje, zda se poletí, balí a loučí se s námi. Dostáváme pánvičku jako cenu útěchy, fotíme jedno rozlučkové selfíčko a dáváme v zasněženém, ale slunečném, dni poslední pápá. Pánvičku samozřejmě hned využíváme k míchaným vajíčkům s fazolemi a sýrem, což se nepopíratelně hodí ke sledování guilty pleasure Výměny manželek. Večer další deskovky, tentokrát jen menší reznasské s borůvkovou Koskenkorvou, návštěvníkem z Polska a závěrem i tou zvláštní-obrázkovo-asociační-hrou-která-mi-tak-strašně-nejde-protože-asociuji-jinak.

Rozlučka s jedním moc fajnovým budoucím právníkem ze zPlzně za slov "já se vrátím, to bude cajk za chvíli". No, kdybychom nepředávali na konci května krabici s věcma jedné nejmenované přepravní společnosti, celkem bych těm slovům i věřil.

No a neděle, čím jiným bychom mohli zakončit týden než deskovkami. Přes den víc než pár synchronizačních hovorů s domovem o tom, jaká padla rozhodnutí, na co ještě čekám s návratem a proč bych tu měl zůstat. Ízy, večer smažíme cuketové placky, rozdělujeme dort pro Braňa a rozdáváme partičku mezi šerifem, jeho pomocníky, bandity a proradným odpadlíkem. Za šíleného mrazu pak mířím na koleje společně s jedním litovelsko-lovaňsko-rižským hovorem, kde se ještě hodně nasmějeme, dokud mi neumře mrazem chytrá placka. Za pár hodin se ovšem budu probouzet do úplně jiného světa, především pro mé vzdáleně-blízké rodinné příslušníky, ale to už nechme pondělí.

Srandičky a šprťouchlata, to by nám šlo, minimálně bez vědomí toho, že část sedících u tohoto stolu bude přesně za sedm dní už na cestě z Prahy na Slovensko.

Je velmi, velmi speciální a osvěžující psát nad těmito týdny s takovým odstupem. Nejvíc baví všechna prohlášení Vlády České republiky, především o tom, jak žádná karanténa nebude, nic se zavírat nebude, roušek máme dost, respirátorů máme dost, všechno zvládáme - no jasně.

"Nevidím tu kamarády, co sem kdysi vídal.
Perfektně cítim všechno, co jsem ráno snídal.
Tak si připadám, jak bych hrál tu sám,
možná je to tím, že kapelu nemám. "
Wohnoutí pojednání o blížícím se období muzikantů - ovšem nahradíme-li kapelu prostě jen skupinou lidí, nebude se jedna o popis muzikantské scény, ale scén nás všech v příštích týdnech a měsících.